Vilantóv syn,
hněvivě odpovědě Lavrin:
„Vítku, ty chceš velmi lít býti,
chceš li však koho živiti,
[500] ostane li kto živ před tebú,
to máš všeckerno před sebú.
Jsi li dobrý druh, dobře toho uživeš,
leč mě podstúpiti smieš.
Radímť, tak se mnú nehoň,
[505] sseda, podtiehni svój kuoň,
podtiehni uzdu svú i voře
a nedojdeš haňby i hoře.
Staneť se mezi námi ten div,
že s ho nevídal, jak si živ.“
[510] Vítek se na stranu zboči,
s svého oře dolóv skoči,
i uposlúcha té rady,
podtěže oř, boje se svády.
Dosáh helmu, kdež se klepe,
[515] uváza jej dobře, lépe.
Vskoči na oř bez střmenóv,
z toho získa diek Lavrinóv.
Lavrin vece: „Měhodiek z toho,
učinil si křepkosti mnoho.“
[520] Ihned pohnasta na se míle
podlé té jisté chvíle.
Oba po kopie sížesta,
tak druh proti druhu hnasta
jako dva nerovná rarohy,
[525] jeden malý, druhý mnohý.
Lavrin, ten jmějieše krátké nohy,
však setře Vilantovi rohy.
Vítek se chybi Lavrina,
přijide mu zlá hodina.
[530] Zbode Lavrin Vítka z oře,
dojide haňby i hoře.
To se mu nikdy nestalo,
co se mu kdy sečí událo.
Zbode dolóv reka ctného,
[535] skoči ihned s oře svého
i chtieše vzieti těžký základ,
A jakž by byl vzal jej snad,
byť byl Jetřich nepřispěl rúče,
byl by usekl nohy i ruce.
[540] Berúnskému se ještě nestýště,
vece: „Lavrine, počekaj ještě.“
Zatiem svój meč vytrže,
Vítka, svého tovařiše, zavrže
a řka: „Nebeř těch základóv,
[545] mámeť dosti měst i hradóv.
Pusť hněv a neroď se hněvati,
toť móžeme všecherno dáti.“
Hněvivě Lavrin vece:
„Jáť chci jedno nohy a ruce!
[550] I což já na vaše hrady dbám?
Jáť jich stokrát viece mám!“
Hněvivě tu Jetřich stáše,
hněvy vešken třepotáše
a řka: „Vítek jest mój tovaryš,
[555] kto koli chce, ten to slyš!
A se mnú jest vyjel ven,
byl li by mu vzat základ ten
a já ztratil tovaryše toho,
měl bych pro to haňby mnoho.
[560] Všickni by mi za zlé měli,
kto by na mě to zvěděli,
na Jetřicha Berúnského,
že dal osekati tovaryše svého.“
Velmi křičieše Lavrin
