[95] často usekl nohy a ruce.
Ktož jest přijel na tu lúku,
každému uťali nohu a ruku,
levú nohu a ruku pravú,
dosáhl jemu živého rohu.
[100] Ješto třikrát větší byl, než on jest,
tomu odjal chválu i čest.
Laurina jmenují toho muže,
divoké jemu země slúžie
a piedimužíkové jmenovaní
[105] všickni sú mu v službu poddáni.
I takto ti lidé malí,
ješto sú v divokém skalí,
obr se jeho každý bojí,
tu, kdež tyrelské jedle stojí.
[110] Učinil jednu krásnú zahradu.
chtě v ní jmieti s každým svádu.
A kudyž zed jměla jíti,
tu obvlekl hedbábnú nití.
Na ten úmysl to učinil,
[115] zda by se kto ubezpečil,
chtě tam vjíti, tu nit zrušil,
ihned by jeho okusil.
Jakž by brzo pomstil toho,
učinil by mu smutku mnoho.
[120] Kto by nit přetrhna vjel v tu lúku,
uťal by mu nohu i ruku
bezděky, bez jeho vóle,
ktož by koli vtrhl v to pole.“
Když Hilbrant svú řeč dokona,
[125] Jetřich hněvy jako vstona,
vece: „Jest on tak chválen král,
leč buď bliz, leč podál,
musím k té zahradě jedti,
by mi bylo škodu vzieti.
[130] Musím tu ruoži ohledati,
by mi bylo na tom život dáti.“
Vece: „Mám li kterého tovaryše,
svého druha i své říše,
ješto by tam se mnú jel
[135] a také v tu zahradu vjel?“
Tehdy vece Vítek Vilantóv:
„Já sem s tebú jeti hotov
k té ruoži, milý pane mój,
chci býti tovaryš tvój.
[140] A jakž já v tu zahradu skočím,
vždyť tam svým mečem potočím.
Pyšně v tu zahradu vkroči,
všechno kořenie svým ořem sbláti,
i stlači mu tu zahradu,
[145] nechajžť přijdu v hroznú svádu.“
Kapitola třetie
Tam jidechu ty hrdiny,
chtiece zvěděti ty noviny.
Jeden byl berúnský kněz,
druhý byl Vítek, to věz.
[150] A když ta udatná reky
z dobré vóle, ne bezděky,
přijiedesta pod jednu horu
podlé najkrašieho boru
(ten bieše širok mil snad pěti),
[155] tu se jima uda jeti.
Když ty hrdiny zvihlasné
přijedú u potazy krásné,
tu uzřechu tu zahradu,
v niež jim jmieti hroznú svádu,
[160] v niež biechu taká vrata,
od kamenie i od zlata
ryzím zlatem spojována,
jakož práva toho pána.
Tu pak Lavrin z své hrdosti
[165] obvázal
