[30] nechtiece, by kto byl jiný
mimo něho rytierskými činy,
již mimo Jetřicha Berúnského,
toho reka výborného.
Tehdy Vítek Vilantóv povědě:
[35] Jáť mu rovně nevědě,
ješto by tak velikú věc činil,
nižádného v ničemž nevinil.
I každého jest toho div,
kto byl tak bez haňby živ,
[40] jako náš berúnský kněz.
Kto chce koli, ten to věz,
jenž tak hrozné činil divy,
vědě, že jest ijeden živý,
nesměl na to pomysliti,
[45] což jest on směl učiniti.
Tehdy Hilbrant tak povědě:
„Co chválíte, jáť nevědě!
Toť já pravím mezi vámi,
piedimužíkové jsú mi známi,
[50] ješto bydlé u prázdné hoře;
nejeden dojde s nimi velikého hoře.
A kto chce jich dojíti,
divy veliké budeť viděti;
musíť mnoho práce mieti,
[55] než jich bude moci dojíti.
Ten často z hory vytieká,
zabil jesti nejednoho reka.
Piedimužíkové to jsú tací,
učinie nejednomu reku práci.
[60] S těmi se jest reky řiedko bil,
neb které na nich cti dobyl,
by nad nimi málo svítězil,
tepruv bych já tomu věřil
a toho podstúpiti směl,
[65] tepruv bych jej za reka jměl.
Dokud se s ním nesmie sníti,
dotud jeho za hrdinu nechci mieti.“
Tak mluviechu mezi sebú,
až Jetřich přijede v tu dobu.
Kapitola II.
[70] Jetřich vece: „Hilbrante, mistře mój!
Copak miení divného smiech tvój?
Tu řeč, co s nynie pověděl,
to bych rád zajisté zvěděl,
proč si mi nepravil toho,
[75] však s byl u mne časóv mnoho.“
Poče knieže tresktati svého,
„Poslúchajž“, vece, „slova mého.
Kto chce múdrým mužem slúti,
nechajž řeči před se plúti,
[80] až zvie, kterak konec jest,
tak bude mieti chválu i čest.
Blázen jest, ktož prázdnú řeč mluví,
ano jeho k tomu ižádný netrudí.
Však máš ještě dosti času,
[85] přijdeš vždy ke zlému kvasu.
Viem jednoho muže malého,
ten jest činil divóv velmi mnoho,
mnohý jest s ním došel túhy,
jest jedno tři piedi dlúhý.
[90] Tomu mnoho příhod známo
v zemi, v lesiech, v horách tamo.
Toť já jistě pravím vám,
v tom je vítězství dobře znám,
že on nejednomu reku na lúce
[95] často usekl nohy a ruce.
