[609]číslo strany tiskuhlina, lipa, misa, siła, sito, dyňa, łyko, tyło, koža, noša, hruda, husle, mucha, puto, łuh t. 9 za č. jáma atd.; – jinde na Moravě je kvantita odchylná od spisovné v slabikách vytčených ve slovích: fára, pápež Neor. 7, – hád, bób, bór, dúha, smr̄k BartD. 39 (hroz.), – krava, trava, słama, masło, stado, sol, hnoj t. 40, – puódkova, puódpora atp. t. 44 (břez., ve slož. s pod), – kápla, čért, čérný, pévný t. 85 (stjick.), – baba, błato, hrabě (nástroj hrabací), jama, hrach, kameň, kaňa (káně), kłada, łavka, mak, pamva (pánev), pasno, prah, rana, saně, saňky, skała, stranka, škraň (skráně), vłaha, žaba, snama, svama Btch. 445 (dol.beč) m. bába atd., cisař, ditě, hliněně t. – nádenik, řeznik, řemesnik atp. s konc. ik m. ík t., ale zdrobnělá mají ék (= ík), vozék, stařék, Bednářék atp. t., – koža, noša, mostek, kozle, łože, płotek atp. t.. – zkrácením novým buh, dum, kuň t., – hruda, huba (houba), huňa (houně), husľe, mucha, pruh, šrub t., – dyňa, kyta. łyko, mydło, skyba, tyło t., – fára, pápež, ľégruta, pívo, słúnko t. 446. – V nářečích slovenských kvantita celkem se shoduje s českou. V nářečí spisovném zachovává se od dob Štúrových pravidlo, aby ve slově nebyly za sebou dvě slabiky dlouhé; kde by tak býti mělo, tu krátí se druhá, tedy na př. krásny = č. krásný = (v krásnouatp. béře se ou za krátké). Spisovatelé starší pravidla toho nemají, novější se od něho mnohdy odchylují, Pastrn. 116–118.
509. Některá nářečí ruší délku, t. j. krátí slabiky, jež jazyk spisovný tradicí historickou jako dlouhé přejal. To vidí se
1. v hojných příkladech sporadických, obsažených v § předešlém, na př. mor. błato, krava atp. za č. bláto, kráva atd., kde délka stará je dosvědčena ruským přízvukem bolóto, koróva, – dol.beč. snama, svama, které podle dokladů snaamy Pror. 69a a j. zajisté ode dávna je dlouhé atd.
2. V některých nářečích je krácení toto pravidlem v jistých případech. Na př. v nářečí hanáckém zkráceno každé í v i, tedy bida, civka, cisař, dil, dřivi, řibě, mira, misto, mliko, mřiže, pisek, smich, snih, stin, třiska, třislo, vira, zviře, dřimat, kolibat, litat, pospichat, střikat, na sklepich, v hrncich, na polich, ke dveřim, ve dveřich, dobři ledi (dobří lidé), hadi kořeň, hadiho kořeně, hadim kořeněm, znameni, vo znamenich, nosim, nosíš…, omim (umím), omiš…, házim, háziš…, hrnčiř, řišnik, měsic, krajic atp. Neor. 6–7 a Šemb. 46–47; – v nářečí starojickém krátí se dlouhé samohlásky koncové, tedy zéli, v zélu, do zéla, sg. instr. za tu našu stodołu, kosťu, vysłyš modlitbu mu, břézi, prvni, páty, šesty, (oni) séďa, bʼéža, léža,sbířu (sbírají), su (jsou), ídu (jdou) BartD. 85 a 86; – v slovenském spisovném krátí se druhá ze dvou sousedních dlouhých slabik téhož slova, na př. sg. neutr.krásne za č. krásné z oje, gen. krásneho za č. krásného atd.
3. Někde pak je zkráceno všecko a slabik grammaticky dlouhých
![[609]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnI/00621.jpg){kind=link}