[552]číslo strany tiskuv češtině často také slabikotvorné r̥, l̥, někdy též m̥, n̥, ň̥, na př. chu-do-ba, věr-nou, sr-na, vl-na, se-dn, dial. se-dn, kň-že (kníže, v. § 235). Hlásky slabikotvorné r̥ atd. bývají pro tuto svou vlastnost také nazývány samohláskami.
Souhlásky patří k slabikám samohlásek (nebo dvojhlásek, nebo jiných hlásek slabikotvorných, – tento přídavek k samohláskám rozumějme zde vždycky) sousedních dílem předcházejících, dílem následujících.
Souhlásky na začátku slova patří ovšem vždycky k slabice samohlásky následující, na př. nesu, strana, vlna, – souhlásky pak koncové zase vždycky k slabice samohlásky předcházející, na př. rod, kost, poušť. – Souhlásek středoslovních v řeči mluvené nepřirážíme zvláště ani k slabice předcházející, ani k následující, nýbrž necháváme je býti takořka přechodem od oné k této; na př. nevyslovujeme ani roz-um, ani ro-zum, nýbrž rozum, – nevysl. ani nést-i, ani nés-ti, ani né-sti, nýbrž nésti atd.
Na tom můžeme přestati, pokud jde o jazyk mluvený. Tu stačí věděti, že v proslovené větě nebo ve vyřčeném slově je slabik tolik, kolik rhythmických vln uchem znamenáme a kolik jest ve větě nebo slově samohlásek, – a dále že okolo každé samohlásky jedna vlna se kupí a že vlna tato ve své samohlásce vrcholí. Kde se jednotlivá vlna v řeči plynné začíná a kde se končí, o tom nelze pátrati, neboť tu vskutku žádných konců a začátků není, rovněž tak jako při vlnité čáře nebo při jakýchkoli vlnách skutečných; mluvíme li přece o začátku a konci vlny, tedy není ten začátek a konec ve vlně, nýbrž my jej tam v mysli vkládáme. Hranice mezi souvislými vlnami jsou jenom myšlené, a rovněž tak hranice mezi souvislými slabikami; hranice tyto nejsou pevné a můžeme je v jistých mezích přešinovati; a činíme tak skutečně, když na př. píšeme někdy lá-ska a někdy lás-ka atp.
V jazyku psaném, dílem také ve výkladech grammatických, vyskytává se potřeba slabiky děliti. Pravidla o tomto dělení, veskrze platného a důsledného, nelze hledati podle toho, co bylo právě vyloženo. Za to však máme pravidla, která vypěstoval usus, většinou na dobrém základě analyse grammatické. Pravidla ta jsou:
a) Dělíme li slovo složené na švu složeniny t. j. na tom místě, kde dva členové složeniny se stýkají, dělíme souhlásky tak, jak by kam patřily, kdyby se složenina rozložila. Na př. po-doba a pod-obojí; na-duřiti a nad-užiti; pod-robiti a po-drobiti, na-drobiti; roz-drobiti a po-zdraviti; noc-leh a zá-clona atd.
b) Dělíme-li slovo nesložené a je-li tu
1. mezi dvěma samohláskami souhláska jediná, tedy patří vždy k slabice následující; na př. ne-dě-le, ve-le-bi-ti atd.
![[552]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnI/00564.jpg){kind=link}