a mně je sem vložte v lóno nebo podajte, ať já je domóv své paní přinesu.“ A tak se stalo. Vzem dítě, ihned domóv jel a své paní je dal a řka: „Milá paní, víš, že spolu dětí nemáme; as vezmi toto dítě a rci před lidmi, žeť jest tvé i mé, a budeva jeho mieti veliké utěšení.“ Tedy ona vece: „Mně se dobře líbí.“ A tak u malé chvíli, když se to stalo, rozneslo se po všem jeho hrabství, že hrabinka krásného syna urodila. A tak velikú radost mějíchu. Mezitiem roste to dítě, a všichni je milováchu. Ale když jemu sedm VII let minulo, dali je na učení, kdežto nad jiné divně v učení prospíváše, tak dlúho až do XX let, nikam se nehýbaje, tam bydlíše.
Potom ten jistý césař kázal provolati slavný dvór, aby každý, chudý i bohatý, k tomu dvoru jel, ktož chce císařovo milost zachovati. Mezi jinými ten jistý hrabie Lipolt také tam k tomu dvoru s tím mládencem jel. A když tam byli, tedy ten jistý mládenec stáše před stolem, svému hrabí slúže. Ale císař uzřev jej, velmě pilně naň hledě, uzřel znamení na čele, kteréžto viděl bíše v domu lovčího, otce jeho, když se bíše narodil, a pilně to znamení poznav, vece k tomu hrabí: „Milý, pověz mi, čí jest syn tento mládenec, jenž stáše přede mnú i před tebú?“ Vece hrabie: „Pane, syn mój jest, jehož má žena mně urodila.“ Opět císař vece k němu: „Na tu přísahu, jakož s’ mi ji učinil, pověz mi pravdu!“ Tedy on vece: „Když jest tak, zajisté nevím, čí by syn byl.“ Vece k němu césař: „Pověz mi, kterak s’ k němu přišel a kdež s’ jej vzel?“ Vece hrabie: „Minulo tomu již XX let, jakž sem jej náhodú, honě jelen, v lese a v dřevě dúpnatém, an v plenky obinut, nalezl povržena.“ Uslyšev to císař, tajně oněch tří, kteréžto bíše poslal, aby dítě zahubili, k sobě zavolal i řekl jim: „Milí, pomníte li, že tomu již jest dvadceti let, jakož sem vás byl do domu lovčího po dítě, abyšte je zahubili, poslal? Povězte mi pravdu pod milostí a na tu přísahu, kterúž ste mně učinili, co se tomu dítěti stalo?“ Tedy oni vecechu: „Pane, slibuješ li nám za život, povímeť pravdu.“ Vece césař: „Slibuji svú víru, že vám toho zlým nechci zpomínati, ač mi pravdu povíte.“ Vecechu oni: „Milý pane! Přikázaní tvé byli bychom učinili, by nás milosrdenství k tomu dítěti nevinnému nehnulo bylo. Ale
