tajně, jimžto nad jiné úfáše, i vece jim: „Na tu přísahu, kterúž ste mi učinili, jeďte k lovčímu tohoto lesa – dav jim znamení, kdežto jej byli nalezli – a dítě to, kteréž žena jeho porodila té noci, když sem já zablúdiv u něho nocoval, vezměte, a když přes les pojedete, to dítě zahubte pod milostí i pod šíjí, a srdce toho jistého dítěte, když je zahubíte, pro znamení přineste.“ Vecechu oni jedním hlasem: „Pane, buď vůle tvá!“ A ihned tam do toho domu jeli a za to dítě k odchování prosili. Ale ten lovčí jako člověk sprostný a nevtipný, nerozuměje jich lsti, dal jim to dítě. A když přes les pojedú, jeden k druhému vece: „Toto jest místo podobné, abychom dítě zahubili podlé přikázaní césařova.“ Tedy ihned dítě na zemi položivše, jeli se na ně pilně patřiti. A mezi tím jeden z nich vece: „Ó kak by byl veliký hřích, nevinné i tak krásné dietě zahubiti!“ K témuž dva vecešta: „Věru, pravdu díš, i ovšem veliký by byl hřích, abychom beze vší vinny také dítě zahubili. A protož snažme se sami o to mezi sebú, abychom toto dítě zachovali a pánu svému podobnú odpověd dali.“ I vece jeden z nich: „Milí, poslúchajte rady mé: tuto v lese jest mnoho prasátek mladých; uhoníce jedno, srdce z něho vyňměme a svému pánu císařovi je ukážem a díme, že to srdce jest toho dítěte, kteréž on kázal zahubiti, a tak se počestně vymluvíme a dítě při životě zachováme.“ Tedy vecešta druhá dva tovařiše: „Ano to dobrá rada. Než nadto učiníme mezi sebú přísahu, aby jeden druhého nikdy nezradil ani naň pronesl.“ A tak se sta. Učinivše přísahu, vzemše dítě, v dúpnaté dřevo je vložili, a zabivše prase, vyněmše z něho srdce, césařovi je přinesli. A v tu chvíli bíše veliký oheň v komíně na síni. Vzev césař to srdce od nich prasečí, a mníše, by bylo dítěcí, ihned vrhl je prostřed ohně i vece: „Aj, toť jest ten, ješto po mně má kralovati! Již móžte věděti, coť snové komu prospějí.“
Ale ihned potom druhej den hrabie jménem Lippolt v tom lese, kdež to dítě v dřevě v dúpnatém ležíše, honíše jelen tak dlúho, až k tomu se dřevu i se psy přihnal. A psi uslyševše dítě, osuvše to dřevo, jali se velmi skoliti. Uslyšev to hrabie i s svými, tam se přibodl a dítě pláče v plenky obinuté uzřel. Vece sluhám svým: „Rúče vezměte toto dítě
