Spytihněvovy úpravy upomínajě.
Král [sě]text doplněný editorem v tom dobřě znajě,
však chtieše Němcě biskupem učiniti.
Zeměné sě počěchu o to raditi.
Kojaty počěchu prositi,
aby jich slovo ráčil přěd králem mluviti.
A když sě Kojata s múdřějšími potáza,
v knězě Jaromírovu sě řěč uváza.
Vecě: „Králi, rač svých zeman slovo slyšěti,
rač na svého bratra pomnieti!
Za diel jemu jest biskupstvo jmieti
a jemu slušie na tom stolci seděti.
Neslušieť, králi, tak bratra tupiti
aniť chcem biskupstva Němci postúpiti.
Bratr tvój s úsilím z země Němcě vypudil,
neviem, kto v tě německú žílu vlúdil.
Králi, ot svých Čechóv jmáš vši čest,
ot Němcóv nejmáš, jedno lest.
Nechcem toho dopustiti,
by bylo Němci naším biskupem býti.“
Otáza král: „Jest li to slovo váše?“
Vecěchu všickni: „To slovo je náše!“
Řkú: „Králi, daj své komu chtě lhóty,
držímy s ním sbožie i životy.“
Král uzřěv, že úsilno sě jest obci protiviti,
vecě: „Chtěl sem vašie viery zkusiti.
Děkuji vám, že jste věrni knězi svému,
jáť biskupstva přěji bratru mému.
Chci mu k tomu pomocen býti,
ač jeho však chtie kanovníci voliti.“
Kanovníci jeho rádi biskupem jmiechu.
Tomu biskupu Němci Beghart vzděchu.
Ten pobi Jana, biskupa olomúčského,
řka, že Olomúc slušie pod biskupa pražského,
řka: „Činíš sě biskupem, nemoha dolíčiti.“
On vecě: „Že jsem biskup, chci toho listy dosvědčiti.“
Kněz Jan jě sě naň přěd papežem žalovati,
ale biskup pražský nerodi na rocě státi.
Pro to papež počě sě naň hněvati,
ale Metlida, lombarská králová, jě sě mu pomáhati.
Nebo jej za rodicě jmieše,
a pro to jej i čstieše.
Ta králová doby biskupu [Jaromíru]text doplněný editorem
u papežě míru.
O tej královně jest mnú opuščeno,
což jest o niej v kronicě vloženo.
Neb k našiej zemi nepříslušie
a také že ta řěč ke mně neslušie,
aby mne kázaní nekázanú řěčí nevinili
řka: „Zle s to pisal, nekázaně ste učinili.“
O míšenskéj vojně
Po tom král pro knězě moravského
pobi Lipolta, vévodu rakúského.
Pak jide na knězě srbského,
točíš na markrabí míšenského.
Hvozdec hrad král bliz Míšně postavi
a vojě přěd Míšněm zstavi.
Na Míšni Beneda udatný bieše,
ten královy milosti nejmějieše.
Král Benedě káza za věrú k sobě přijíti
i počě s ním sám mluviti.
Zpomanuv král, že Beneda za věrú chtěl jej zabiti,
i zamysli nevěrú nevěry posmtiti.
I potáza král jeho, co by mohl svým mečem sdieti.
Beneda vecě: „Chci jím dva žernovy přětieti.“
Div sě, ač je mohla ta řěč pravdú býti!
A snad sě chtěl pochlubiti.
Neb také mohla síla k meči přistúpiti,
ač by řěč i mohla pravdú býti,
jakž sě čte též o Rulantovi,
když sě stala škoda ot pohanóv královi.
Nebo snad krále tú řěčí chtěl uhroziti,
a pro to snad to i chtěl mluviti.
Král, jako chtě ohledati meč ot něho,
