přivésti, k němužto vece: „Již lis se naučil, aby se našim bohóm modlil?“ K němužto svatý Blažej vece: „Učiň nade mnú, co chceš, neb nad mým tělem moc máš.“ Tehda súdce kázal jeho v jezero uvrci. Tehda sv. Blažej požehnav vody, hned se jest rozstúpila a on, jako na suché zemi stoje, vece: „Jsú li vaši bohové praví, poďte ke mně, ať vás vysvobodie od vody, jako mne muoj buoh vysvobodil.“ A hned pohané řítiechu se k němu u vodu. A hned na tom miestě pět a šedesáte jich utonulo. Tehda anjel sv. Blažejovi se zjevil a řka: „Otče svatý, vyndi ven z jezera a přijmi korunu bohem tobě připravenú.“ V tu dobu svatý Blažej ven z jezera vyšel. A ten nemilostivý súdce hned jemu kázal hlavu stieti. V tu dobu svatý Blažej na zemi poklekl, bohu se modlil řka: „Muoj milý pane, bože všemohúcí, za toť tvé svaté milosti prosím, ktož by koli, jsa v nemoci, mě a mé umučenie na paměti měl a mne prosil, rač jeho uslyšeti a uzdraviti.“ V tu hodinu hlas s nebe přišel řka: „Cožs prosil, ve všem jsi uslyšán.“ V tu dobu jemu a dvěma jinýma mládencoma kat hlavy stínal. A duše jich anjelé s velikým veselím do nebeské radosti jsú donesli.
De sancta Agatacizojazyčný text
Svatá Háta, božie služebnice, divně v těle i v duši krásná byla. Jiežto zazřev siličské země súdce, kázal ji před se přivésti i jal se s ní sladce mluviti, aby se pohanským modlám klaněla a jemu povolila. A když svatá Háta jemu nepovolila, ani se chtěla modlám jich klaněti, tehdy ten nestydatý súdce dal ji jednéj nestydatéj ženě, jiežto jméno bylo Eufrodozia. A ta měla devět dcer nestydatých a nepoctivých, aby ji, jakž by mohly, na pohanskú vieru obrátily. A když ji počechu, mnohými řečmi mluviece, slibovati veliké dary od toho kniežete vzíti, obrátí li se k jeho bohóm, svatá Háta jim odpověděvši vece: „Ó, vy hubené, co vy mi radíte! Však má mysl jest v mém milém pánu Jezukristovi potvrzena. Ale vaše slova jako vietr jsú. A mne z mého ustavičenství pohnúti nemohú.“ A to řekši svatá Háta, plakáše srdečně, žádajíci svú krev pro Jezukrista proliti. A uzřevši to ta zlá Eufrodozia, že ji nemuože nikterak přemluviti, Kvincencianovi súdci takto vece: „Snáze by tvrdý kámen obměkčil, než tuto dievku obrátil od křesťanské viery!“ Uslyšav to Kvincianus, kázal ji před se přivésti. I otáza jí řka: „Dievko, pověz mi, kterého jsi stavu.“ Jemužto ona odpovědě řkúci:
