čehož bych se měla styděti! A tys tak počestný muž, a já sem tak nemilostivě zbita a zedrána, až jest na mě hrozno hleděti. Ale toběť, milý otče, děkuji, žes mě ráčil navštieviti.“ K niežto on vece: „A proč mi neodpustíš, abych tě zléčil?“ K tomu svatá Háta vece: „Neb mám milého mého Jezukrista, kterýžto jedním slovem mě uzdraviti muože.“ K tomu kmet, ulyz se, vece: „A já sem apoštol Kristóv a on mě jest k tobě poslal, ať bych dal toto věděti, že ve jméno jeho jsi uzdravena.“ A to řka, hned zmizal. V tu hodinu svatá Háta na zemi padši, bohu z toho poděkovavši, nalezla se na tom miestě hned na všem těle uzdravena i na prsech. A ti strážní, jenž ji ostřieháchu, vidúce velikú světlost, velmi se užasli, a otevřevše žalář, pryč jsú běželi. Tehdy někteří dobří lidé, přišedše k ní, veleli jí pryč běžeti. Jimžto svatá Háte vece: „Buoh toho nedá, bychť já chtěla ztratiti svú korunu a své strážné v zámutce ostaviti.“ Potom Kvinicanus devátý den kázal ji před se přivésti. A vida ji zdravú, vece k ní: „Aj, již sama vidíš, žeť jsú tě zléčili bohové moji! Protož modl se našim bohóm, ať se huoře nestane.“ Vece k němu svatá Háta: „Slova tvá jsú nepravá a bláznivá. Ó, přehubený, oč ty se pokúšíš pravě, že jsú mě tvoji bohové uzdravili! A velíš mi se svým bohóm klaněti a mého Jezukrista zapřieti, jenž jest