co se tobě zdá!“ Tehdy sv. Jakub velikým hlasem zavola a vece: „I co mne tiežete o synu člověčím, an sedí na pravici v nebesích boha otce! A potom přijde v den súdný súdit živých i mrtvých.“ To uslyšavše křesťané, velmi se obradovali, ale židé a licoměrníci velmi se zamútivše, mezi sebú vecechu: „Zle činíme, že to svědectvie o Ježíšovi mluviti přepúštieme. Náhle svalme jeho po hlavě doluov, ať se jím káží.“ V tu dobu všichni židé pokřikli řkúce: „Ó, kterak jest to, že spravedlivý jsa, všaks hanebně pochybil!“ A v túž hodinu nahoru vběhše, po hlavě jeho svalili a kamením kamenovali. Tehda sv. Jakub na kolenú kleče, poprosil hospodina řka: „Prosím tebe, milý hospodine, rač jim odpustiti, neboť nevědie, co činí!“ To jeden židovský kněz uslyšav, zavolal řka: „Ej, co činíte, nechajte jeho, bohať za nás prosí, jehož vy kamenujete!“ Zatiem v túž hodinu jeden žid kdesi žrd pochopiv, dal jemu velikú ránu v hlavu, takže se mozk z jeho hlavy vykydl, jehožto křesťané pochopivše, blíž podlé chrámu pochovali. A ta svatá duše k bohu šedši, s ním přebývá věky věkoma.
{O skažení Jeruzaléma}marginální přípisek mladší rukou; * skažení] ſkaſſenJeruzaléma] Ieruzale
O tom také píše mistr Jozefus, jenž jest starých časuov příběhy spamatovav snažně popsal, že Jeruzalém pro smrt spasitele našeho a pro svatého Jakuba umučenie to město jest zkaženo a židovský lid po světě rozehnán a do dnešnieho dne porobeni jsú, a řka jim hospodin ve svém předpovědění takto: „Jeruzalémské město, neostane tebe kámen na kameni! Proto že jsi nepoznalo času navštievení tvého.“ Ale že hospodin milostivý hřiešných lidí, aby se polepšili, dlúho čeká, aby židé omluvy neměli, čtyrydceti let hospodin jich pokání čekal a mezi ně své apoštoly a zvláště svatého Jakuba poslal, aby jim slovo božie kázal. A když sú jich svatým napomínaním nemohli ku pokání navésti, přepustil mezi nimi hospodin hrozné zázraky. Najprvé ukázala se jedna přesvětlá hvězda, k meči velmi podobná, přes celé léto jako plamen hořiecie. Na jedny také židovské hody o puolnoci tak dlúho blýskota stála, že jsú všickni mněli, by den byl. Několik také dní, když slunce za horu zašlo, viděni jsú vozové a množstvie oděncuov, v oblaciech se znášejíc. A potom čtvrté léto před jeruzalémským obležením jeden člověk, Ananiášóv syn, toho dne na židovské letnice poče nemotorným hlasem volati, jako by smysla zbyl, řka: „Hlas na vzchod slunce, hlas na západ slunce, hlas na kříž světa, hlas na
