Edice přináší text staročeských kázání obsažených v rukopise uloženém v Moravském zemském archivu v Brně ve fondu G 10 pod inventárním číslem 456 (původní signatura 505, srov. Švábenský – Řezníček 2008, s. 104; srov. PRF 1998, s. 50). Rukopis vznikl, soudě podle písma a stavu jazyka, zhruba v polovině 15. století, v závěru textu je mladší rukou přičiněn přípisek s vročením 1453, který ovšem nelze považovat za spolehlivý. V roce 1690 se rukopis dostal do rukou P. Jana Františka Rivoly, křižovníka s červenou hvězdou (k tomu viz přípisek na fol. 1r „SOCCRS“, který značí „sacri ordinis cruciferorum cum rubea stella“), a v roce 1769 se stal majetkem propositury sv. Hippolyta. Do sbírek MZA se rukopis dostal v roce 1850 spolu s dalšími tzv. Bočkovými rukopisy.

V článku F. Černého (Černý 1901) figuruje rukopis pod názvem Pasionál křižovnický (podle někdejšího Rivolova držení). Ačkoli je vztah tohoto textu ke Staročeskému pasionálu (potažmo k původnímu latinskému dílu Legenda aurea) velice úzký – text kázání z Pasionálu přebírá různě rozsáhlé pasáže, přece jen není možné považovat jej za pouhý opis Pasionálu, nýbrž za nové dílo. Během excerpce pro potřeby Staročeského slovníku byl proto název přehodnocen na Sbírka kázání založených na legendách a rukopisu byla přiřazena zkratka KázLeg (StčS 1968, s. 82).

Dílo obsahuje 46 kázání na dni svatých v pořadí církevního roku, která jsou doplňována úryvky z legendistických příběhů, často ovšem vyprávění převzaté z Pasionálu tvoří celé kázání. Podle původu textů lze tedy pozorovat několik rovin: soudobý text autorův (kazatelův?), starší text Pasionálu (staročeský překlad vznikl kolem r. 1360), starší text Bible (první staročeský překlad pochází z doby kolem r. 1360, ovšem nelze říci, že by se překlady citátů výrazně přimykaly k jedné z redakcí, jedná se o překlad do velké míry svébytný).

Papírový rukopis o rozměrech 20 x 15,5 cm čítá 195 listů. Text je zapsán jediným písařem v jednom sloupci, v průběhu času bylo několikerou mladší rukou přičiněno množství komentářů, doplňků a oprav. Text je psán černou barvou, rubriky je použito pouze příležitostně pro dozdobení nadpisů a pro zvýraznění textu (zpravidla začátků vět, případně interpunkce). Vynecháno je místo na iniciály, které ve většině případů nebyly doplněny, zůstaly pouze naznačeny rubrikátorem. Posledních několik listů bylo částečně poškozeno vlhkem – pravý horní roh byl zřejmě ještě v 18. století „restaurován“ (tj. odpadlý roh byl podlepen a doplněn).

Opis se vyznačuje poměrně velkou měrou nestandardních jazykových jevů v různých rovinách.

Text je zapsán spřežkovým pravopisem s poměrně ustálenou distribucí spřežka/grafém-foném. Ojedinělé odchylky projevující se zejm. v zápisu sykavek standardizujeme bez poznámky (např. ſſlyssew ‚slyšev‘, ſſkopcze ‚skopce‘, ſſlozil ‚složil‘, ſſwatemu ‚svatému‘). Co se týče interpunkce, velice nesystematicky je používána pouze tečka na vertikálním středu linky a virgule. Interpunkci a psaní velkých písmen podřizujeme současným pravidlům pravopisu, u náboženských pojmů volíme bezpříznakovou variantu s malým písmenem; u pojmenování žid volíme variantu s malým písmenem vzhledem k ne vždy zcela jasné interpretaci, zda se jedná o příslušníka židovského národa, nebo náboženského vyznání; spojení starý zákon se v případech, kdy se zcela zřetelně nemíní část Bible, přikláníme k podobě s malým písmenem. Hranice slov píšeme podle dnešních pravidel, ovšem s přihlédnutím k dobovým specifikům.

Z hlediska jazykového na rovině hláskoslovné respektujeme stav zachycený v rukopisu, včetně všech zvláštností (např. výhradní podoba alnužna) a kolísání, emendujeme pouze jevy proniknuvší zvratnou analogií a zřejmé písařské omyly. Co se týče projevů asimilace znělosti, odstraňujeme ty případy, v nichž k ní nejsou podmínky (např. s pravú věrú m. z pravú věrú, strávila m. ztrávila, podobu zpomoc ovšem ponecháváme jako odvozeninu od staročeského slovesa vzpomoci, přestože v tomto případě nelze vyloučit chybnou podobu zápisu), ostatní doklady asimilace ponecháváme (lechký, slechka, z zedníky, s čelétkú, prozba atp.). Případy, ve kterých jde jen o grafické řešení toho, aby vedle sebe nestála stejná písmena (ve spojení jména a předložky z svýma rukama) a stejně tak skupiny sš, šš zaznamenané pouze dvěma dlouhými s (vzaſſe, wyſſi, towaryzstwie), přepisujeme bez upozornění. Text v určité míře zachovává jotaci v krátkých slabikách, zpravidla po sykavkách. Vzhledem k tomu, že se v tomto období bezpochyby jedná o záležitost grafickou, upravujeme stav jotace na současný stav bez poznámky. Zvratnou jotaci v dlouhých slabikách ovšem odstraňujeme pomocí emendace jako jev nenáležitý (tisiec m. tisíc, pielný m. pílný atp.). Ponecháváme jak asibilované podoby (cisíc ‚tisíc‘, ptáci ‚ptáti‘, pravici ‚praviti‘, leceti ‚letěti‘, chcéti ‚chtieti‘, chtěš ‚chceš‘, nepřichodie, nahrazila atd.) tak projevy analogické (tihlú ‚cihlú‘, svieti ‚svieci‘, pomocnití ‚pomocnicí‘, všecti ‚všecci‘). Z dalších ne zcela standardních jevů ponecháváme: diftongizaci ó v uo v krátkých slabikách (např. puojma), infinitivní podobu postiť, ztrátu jotace po retnicích (medenici ‚měděnici‘, trpelivi ‚trpělivi‘), zjednodušování hláskových skupin (kerúž m. kterúž, ocova m. otcova atp.).

Hláskovou podobu vlastních jmen řešíme podle míry přizpůsobení českému systému, u počeštěných variant odstraňujeme gemináty a aspirované th (které proniká též do českých apelativních výrazů typu čerth), skupinu písmen ph přepisujeme jako f, grafém c v platnosti hlásky k přepisujeme jako k apod. V případě výskytu původní i počeštěné podoby ponecháváme kolísání, např. Silvestr/Silvester, Kryštofor/Cristoforus apod.

Běžné písařské zkratky rozepisujeme bez poznámky dle příslušných pravidel pro češtinu a latinu, taktéž arabské a římské číslice. Zkratku s. nahrazujeme jejím novočeským ekvivalentem sv.

Do tvaroslovné roviny zasahujeme minimálně. Emendujeme nenáležitou jotaci, např. v lok. sg. a v instr. sg. substantiv typu znamenie a v nom., lok. a instr. sg. m. adjektiv typu božie a dále ve všech slovesných tvarech. Koncovku -éj v adjektivních koncovkách gen. sg. f., která proniká z dat. a lok. sg., ponecháváme. Homonymní slovesné tvary prézentu a aoristu přepisujeme s ohledem na jejich nejednotné užití v celém opise podle kontextu každého jednotlivého výskytu s vědomím, že aoristní tvary mohou být vzhledem k dataci rukopisu spíše pozůstatkem starších vývojových fází češtiny.

Na rovině syntaktické zavádíme novočeskou interpunkci, emendujeme jen zřetelně mylné zopakování stejného textu.

Po textové stránce do znění předlohy nijak nezasahujeme. V případě zkomolených částí či nejistého čtení text srovnáváme se zněním staršího prvotisku staročeského Pasionálu z roku 1487 (který se však textově velice blíží nejstarším muzejním pasionálům z 2. třetiny 14. století, srov. StčS 1968, s. 97, zkratka PasTisk), na příslušnou úpravu (doplnění či opravu) vždy upozorňujeme prostřednictvím edičního komentáře.

Přípisky mladší rukou, které přímo souvisejí s textem, jsou uváděny v samotném textu přepisu, opravy netextotvorné (např. oprava byl za imperfektum bieše), formou poznámky pod čarou. V obou případech jsou tyto mladší zápisy transkribovány.

Latinské citáty jsou přepisovány podle zásad pro zpracování Staročeského slovníku (StčS 1968, s. 48–49) s přihlédnutím k nepublikovaným zásadám Bohumila Ryby.

U latinských a českých citátů je formou poznámky pod čarou uveden zdroj (u biblických konkrétní kniha a verš, u citování církevních otců název díla), podařilo-li se jej dohledat.

Podíl jednotlivých editorů na výsledné podobě textu je následující: přepis textu z rukopisu provedl Marek Janosik-Bielski, starou češtinu revidovala Andrea Svobodová, latinský text Kateřina Voleková.

Andrea Svobodová

* * *

Pasionálové texty (původně český převod latinského textu Legenda aurea /Zlatá legenda/ z roku 1260 od italského dominikánského mnicha Jakuba de Voragine) zapracované do kázání způsobem, jaký vidíme v KázLeg, se nejeví jako klasická doličná exempla, neboť tvoří základní a podstatnou složku celého souboru. Nejde jen o pouhý příklad – přejaté legendy mají posloužit jako nástroj k povzbuzení věřících, jako podnět ke změně smýšlení a chování, mají vysvětlit, čeho a proč je zapotřebí, a také zdůvodnit různé události či jevy. Exemplární funkce těchto vložených textových úseků sice zůstává, ale není jediná. Tyto legendické texty, přestože jsou zakomponovány do textů jiných, přinášejí s sebou a přidávají své původní charakterové rysy, ačkoli celkové funkční zaměření výsledného textu může být odlišné. Legendy jako takové slouží primárně k legitimizaci světce a mohou také iniciovat jeho kult. Neliterární kontext a suo modo i konečná forma kázání jsou ale jiné. Přesto je však v KázLeg zcela zjevné, že je převzatý text stále legendou, i když je – a to ještě s ojedinělými výjimkami – zasazen do rámce textu homiletického, který je z hlediska vymezení funkce zásadní.

Právě proto, že jde o kázání, musíme mít na mysli i jiný kontext než čistě literární. Funkční zaměření je dané spíše stránkou utilitární – kázání je součást svaté liturgie a prostředek především pastorační a výchovně-vzdělávací. Typově můžeme kázání rozdělit do dvou základních skupin podle obsahu: jednu skupinu tvoří kázání exegetická (výklad biblických, popř. i jiných, s biblickou látkou úzce souvisejících textů), druhou kázání tematická (látka na biblickém textu nezávislá). Z těchto typů se v KázLeg objevuje především kázání výkladové, u něhož nejvíce převládá motivace neliterární, což se zdá být v protikladu s tím, že převážná většina textu jednotlivých kázání je tvořena legendami, tj. texty, u nichž výraznější literární ambici vysledovat lze.

Při zachování všech specifik legendických textů se pasionálové texty jeví nikoli jako exemplární doplněk, nýbrž přímo jako hlavní látka kázání, která do jisté míry určuje i formu výsledného textu. V tomto ohledu není tedy smysluplné snažit se o jednoznačné a snad i zavádějící žánrové vymezení. Prolnutí vrstvy pasionálové i homiletické je příliš těsné. Sama otázka po žánrovém vymezení je sice zajímavá, avšak vzhledem k charakteru textu ne zcela správně položená. A pokud její nesprávnost či neúplnost neodhalíme, můžeme nakonec dojít v charakteristice této specifické literární památky k mylným, zkreslujícím nebo neúplným závěrům. V případě KázLeg je zapotřebí mluvit o více než jednom úhlu pohledu, protože samotné žánrové vymezení k charakteristice konkrétní písemné památky a jejímu co nejúplnějšímu pochopení nestačí (srov. Kolár 1999), ba naopak – přílišné lpění na tomto typu charakteristiky může být na škodu věci, zvláště u těch textů, které jsou funkčně ovlivněny i jinými než estetickými zákonitostmi.

Z funkčního hlediska je KázLeg sbírkou textů, které jsou inspirativní jak svým obsahem, tak formou zpracování. Jde tedy o soubor textů využitelných (a podle stavu památky /opravy, doplnění, marginálie, fyzická opotřebovanost/ také hojně a dlouhodobě využívaných) pro jejich výchovný charakter a obsahovou poutavost coby účinného nástroje pastorace.

Marek Janosik-Bielski

Výběrová literatura

Černý, F.: Paběrky z moravského zemského archivu. In: Věstník České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění. X. ročník. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1901, s. 48–51.

Daňhelka, J.: Směrnice pro vydávání starších českých textů. In: Husitský Tábor 8, 1985, s. 285–301.

Janosik-Bielski, M.: Pravopisné zvláštnosti v sbírce staročeských kázaní založených na legendách. In: Dějiny českého pravopisu (do r. 1902). Brno: Host, 2010, s. 103–107.

Kolár, J.: Návraty bez konce. Brno: Atlantis, 1999.

StčS 1968: Staročeský slovník: Úvodní stati, soupis pramenů a zkratek. B. Havránek (red.). Praha: Academia.

PRF 1998: Průvodce po rukopisných fondech v České republice. Díl II, Rukopisné fondy archivů v České republice. M. Tošnerová (ed.). Praha: Archiv Akademie věd České republiky.

Švábenský, M. – Řezníček, J.: G 10. Sbírka rukopisů Moravského zemského archivu. Brno 2008. [interní pomůcka]