sedm let. Nebo na tom miestě ten král ustavil krásný kostel, proněžto ten svatý den slove nastolovánie svatého Petra. Druhé ustaven jest ten hod pro poctivost koruny kněžské, neb jakož praví mistři, že od toho času kněžie najprvé počali pleš nositi. O tom se takto píše, že když svatý Petr přišed do Antiochie, slovo božie kázal. To knieže Teofilus uslyšav, jal svatého Petra, na potupenie křesťanské kázal jemu hlavu proholiti. A někteří mistři praví, že jemu kázal tihlú vrch hlavy protříti, a tak jako blázna po městě voditi. A potom svatá cierkev jest to nalezla a ustavila, aby všichni kněží tak nosili, jakož jest bylo svatému Petru proholeno, na znamenie duostojenstvie povýšenie.
De sancto Mathiacizojazyčný text
Svatý Matěj apoštol volením zvolen jest na apoštolstvie. Nebo když se jest Jidáš oběsil, chtiece svatí apoštolé počet apoštolský naplniti, svatého Matěje volili. Ale aby všechno od počátka bylo věděno, píše se v jedněch knihách starých, že byl jeden člověk v Jeruzalémě, jemuž jméno Ruben. A ženě jeho jméno bylo Ciborea. Když jedné noci spala, měla sen převelmi divný a hrozný. Jehožto se velmi ulekše a ze sna se vztrhše, poče vzdychati a svému muži praviti řkúci: „Zdálo mi se, bych syna porodila velmi nepokojného a zlostného, jenž by byl příčina našeho zahlazenie i našeho pronárodu.“ K niežto její muž Ruben vece: „Nestatečnú řeč mluvíš, ješto toho nesluší rozprávěti!“ K němužto ona vece: „Věz to, hospodáři, jest li to tak, že sem této noci počala dietětem, nebyloť jest to sprostného snu viděnie, ale pravé zjevenie.“ Po těch časiech, když Ciborea dietě snosivši, i porodila, ulekše se u velikém strachu otec a máti, ihned počali mysliti, co by z toho učinili: s jedné strany bieše jim ohavno své dietě zahubiti, z druhé strany báli se shlazenie všeho národu. Proněžto oni vymyslili, že vzemše dietě, v jedno pletené osudie vsadili a to rúchami a smolú tak ohradili, aby tam voda nemohla. A to připravivše, dietě tam vsadili a na moře pustili. A tu jím tak dlúho vlny morské metáchu, až jsú jeho k jednomu ostrovu, jenž slove Škariot, přinesly. V téj chvíli královna téj vlasti, podlé moře se pannami se procházíc, uzřela, ano osudie plyne na moři, v němžto dietě bylo u moře uvržené. A chtiece ohlédati, co by to bylo, kázala k sobě to osudie přinésti. A když sú to osudie přinesly, nalezly v něm krásné dietě. A ta královna dietěte žádného nemějieše
