A na té dctě takto bylo psáno: „Mysl svatú dobrovolně bohu a této zemi prospěšenství učinila.“ A když se ten div po všech vlastech pronesl, tehda se rozliční lidé na křesťanskú vieru obracovali a množstvie židóv i pohanuov, k jejiemu svatému hrobu chodiec, velikú útěchu měli v těle i v duši. A mnozí nemocní, přicházejíce k jejiemu svatému hrobu a modléce se, všichni jsú uzdraveni. Potom Kvincianus súdce ptal se na zbožie svaté Háty. A jeda cestú, dva koni se spolu svadila, jeden jeho velmi zkúsal a druhý silně nohama jeho udeřil tak, až se u vodu svalil a tu utonul a viec potom nenie nalezen.
De sancta Dorotheacizojazyčný text
Svatá Dorota, panna čistá, služebnice božie, od své mladosti nábožný život vedúce, s svým otcem a s matkú bohu slúžili. O niež se takto čte. Otec jejie slul Theodorus a matka Thea, bydlili v Cézaree v Kapadocii, té vlasti. A když se jim tato panna narodila, jméno její vzděli Dorotea. A tak od jednoho biskupa jest pokřtěna. A když otec a matka zemřeli a svatá Dorota rozdala všechno zbožie chudým, nuzným, pracným a sama milému bohu čistú myslí slúžila. I stalo se jest, když jest k letóm přišla, byl v téj vlasti jeden súdce jménem Fabriccius, svaté cierkve veliký protivník, ten uzřev svatú Dorotu, ana krásná velmi panna, kázal ji k sobě přivésti. A když před ním stála, otázal jí Fabriccius, z kterého by rodu byla. A ona jemu vece: „Králového rodu sem, ale služebnice Jezukristova.“ Uslyšav to Fabriccius, poče s ní sladce mluviti, slibuje jí dary veliké a drahé dáti, by jemu povolila a Krista zapřela. A sv. Dorota jemu vece: „Jáť jiného chotě nemám nežli pána Krista, ten jest mne slíbil darovati u věčné chvále.“ Tehdy rozhněvav se Fabriccius, kázal ji kyji bíti a potom do žaláře vsaditi. A když bylo nazajtřie, kázal ji před se přivésti a tú lahodnú řečí s ní mluviti, aby se modlám klaněla. Vece jemu sv. Dorota: „Učiň, což chceš, nad mým tělem, nebo mne nikterak nesvedeš s mé viery a od milosti mého chotě, pána Krista!“ Tehda kázal ji pověsiti a jejie tělo háky dráti a ohnivými pochodněmi páliti tak až bez mála do skončenie. A potom ji kázal v žalář vsaditi a tam devět dní ani jísti ani píti jí dáti. A když tam v žaláři byla zavřiena, tu anjel božie se jí ukázal a světlostí velikú žalář osvietil, jejie rány všechny zléčil. A pokrmem nebeským ji krmil a napájel. Potom Fabriccius kázal ji vyvésti. A když byla přivedena, vida Fabriccius, ana uléčena a velmi krásna, i podivi se tomu a vece k ní: „Ó, panno krásná, rozpomeň se na svú
