mistr Jozefus, že když náš spasitel na kříži pro všechny hřiešné umřel, svatý Jakub pod tvrdým úmyslem slib učinil, aby nejedl ani pil, dokudž by hospodina z mrtvých vstavše neviděl, tehda den na božie vzkříšenie, že bieše svatý Jakub do té hodiny ižádného kusa neokusil. Zjeviv se hospodin apoštolóm svým, kázal stuol postaviti, a chléb vzem, požehnal a podal svatému Jakubu a řka: „Vstaň, bratře, a jez, neb jest syn člověčí z mrtvých vstal!“ Když jeden čas svatý Jakub slovo božie kázáše, jakýs člověk na ten schod vystúpiv, ješto apoštol stáše, svatého Jakuba doluov svalil, proněžto sv. Jakub viec klečal, jakžto také praví mistr Egezippus, jenž byl časóv svatých apoštolóv. Sešli se židé v jednu dobu k svatému Jakubu řkúce: „Jsi člověk spravedlivý a smieš každému pravdu mluviti; prosíme tebe, odvolaj v lidech, ať neblúdie, věřiec v Jezukrista, a chcme tobě rádi hověti. Neb vešken lid tobě svědectvie dává, jenž jsi člověk upřímý.“ Tehda, když bylo na jedny hody jakožto na Veliku noc, postavivše svatého Jakuba na jedné obvyšné kruchtě, počechu velikými hlasy volati řkúce: „Ty jsi muž přespravedlivý a tebe máme poslúchati a to, což kážeš, činiti. Vidíš, ano lid po křižovaném Ježíšovi blúdí – pověz tuto přede všemi lidmi, co se tobě zdá!“ Tehdy sv. Jakub velikým hlasem zavola a vece: „I co mne tiežete o synu člověčím, an sedí na pravici v nebesích boha otce! A potom přijde v den súdný súdit živých i mrtvých.“ To uslyšavše křesťané, velmi se obradovali, ale židé a licoměrníci velmi se zamútivše, mezi sebú vecechu: „Zle činíme, že to svědectvie o Ježíšovi mluviti přepúštieme. Náhle svalme jeho po hlavě doluov, ať se jím káží.“ V tu dobu všichni židé pokřikli řkúce: „Ó, kterak jest to, že spravedlivý jsa, všaks hanebně pochybil!“ A v túž hodinu nahoru vběhše, po hlavě jeho svalili a kamením kamenovali. Tehda sv. Jakub na kolenú kleče, poprosil hospodina řka: „Prosím tebe, milý hospodine, rač jim odpustiti, neboť nevědie, co činí!“ To jeden židovský kněz uslyšav, zavolal řka: „Ej, co činíte, nechajte jeho, bohať za nás prosí, jehož vy kamenujete!“ Zatiem v túž hodinu jeden žid kdesi žrd pochopiv, dal jemu velikú ránu v hlavu, takže se mozk z jeho hlavy vykydl, jehožto křesťané pochopivše, blíž podlé chrámu pochovali. A ta svatá duše k bohu šedši, s ním přebývá věky věkoma.
{O skažení Jeruzaléma}marginální přípisek mladší rukou; * skažení] ſkaſſenJeruzaléma] Ieruzale
O tom také píše mistr Jozefus, jenž jest starých časuov příběhy spamatovav
