Vyhledávání (skrýt)

[Sbírka kázání založených na legendách]

Moravský zemský archiv (Brno, Česko), sign. G 10, č. 456, 195 fol. Editoři Janosik-Bielski, Marek, Svobodová, Andrea, Voleková, Kateřina. Ediční poznámka

Edice vznikla v rámci řešení projektu GA ČR č. P406/10/1140 Výzkum historické češtiny (na základě nových materiálových bází).

<<<<<88v89r89v90r–90v91r–91v92r–92v93r93v94r>>>>>
Zobrazit ediční aparát Skrýt obsah

[Generovaný obsah]

nevěsty i na ženichy! Hlas na všecky lidi!“ To židé uslyševši, jeho se nabili. A on tím viece volal řka: „Běda, běda, běda Jeruzalémskému městu!“ Proněžto před súdci jej přivedše, kázali jeho tělo až do kostí dráti. Ale proto on ani se modlil ani plakal, ale vždy volal hrozným křikem: „Běda, běda Jeruzalémskému městu!“ Proto židé ti, tak veliké zázraky vidúce, ani se polepšili, ani kterého pokání učinili. Po těch čtyrydceti letech přepustil hospodin, že Titus a Vespezianus, ta kniežata římská, Jeruzalém oblehše, to město všecko obořili. O tom se takto píše. Že Vespezianus ten den, na židovskú Veliku noc, na kterýžto den ze všeho kraje do chrámu se sebrali, mocně město oblehl, takže kteříž byli na hody přišli, v městě sú zavřieni. A když tak vojensky ležiechu, tehdy z Říma poselstvie přišlo, že Vespezianus ciesařem volen. A tak ihned se pozdvih, svého syna Tita u vojště ostaviv, do Říma jel. A když tu Titus vojensky ležal dvě létě, taký hlad v městě Jeruzalémě byl, takže otcové a matery svým synóm a dcerám a synové otcóm a materám, mužové svým ženám netoliko rukama, ale i zuby kúsajíc krmi odjímáchu. A podobní mládencové, někdy silní, mdlobú po uliciech povíjejíc se chodiec, hladem na zemi padáchu. Zatiem když lidé tak neskrovně hladem mřeli jsú, často se přihodilo, že druh druha chtě pochovati, sám naň padna umřel. A tak pro veliké množstvie těl mrtvých smradu nemohúc trpěti, museli přes zeď mrtvá těla do příkopy metati. Tehda v jednu hodinu uhlédav Titus, ano vešken příkop nametán umrlcuov a od těch těl všecko povětřie smradu plno bylo, svoje ruce se slzami k nebi vzvedl řka: „Ty, milý hospodine, vieš, že já tímto nejsem vinen.“ A tak již hlad ku posledku byl, že jiného nemajíc, svú vlastnie obuv a lecijakés usně a řemenie vařiece jedli. A to jest ze všeho toho najhroznějšie bylo, jakož se píše to v jedněch starých knihách jménem Scolastica historiacizojazyčný text, že byla v Jeruzalémě jedna urozená paní přebohatá, na jejiežto duom, hladem připuzeni, když jedni mládencové se vrazivše, vše, což bylo nesnědeného, nic jie neostavivše, pobrali. Tehda ona nebožka žalostná, držíce na svú rukú své vlastní dietě jediné, jemu v oči vzezřevše a srdečně zaplakavši, promluvila k němu řkúce: „Mé přemilé a jediné děťátko, kterak já tě v téjto núzi zachovati mohu! Podiž, mé jediné narozeníčko, musieš býti své mateři krmě. A v dlúhá léta u budúcích časiech budeš pověst hrozná.“ A to řekši,

 
logo ÚJČ Copyright © 2006–2023, oddělení vývoje jazyka, Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Vyhledávací program © 2006–2023, Boris Lehečka; Grafický návrh © 2006–2023, Irena Fuková
Vokabulář byl spuštěn před 17 lety, 6 měsíci a 4 dny; verze dat: 1.1.24 		Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy Strategie AV21
Web je podpořen Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR, projektem č. LM2023062
(LINDAT/CLARIAH-CZ).