protivenstvie; tehdy se ničehož protivného nestrachuje, tak jí ztráta světská, jako i zisk, tak jí býti živu, jako umřieti, tak jí práci nésti, jako pokoj mieti; poňovadž miluje boha, vie, ež ji bóh miluje viece, než ona se sama; a protož vie, ež jí to všecko jest dobro k něčemu, což koli na ni buoh přepustí. A tiem činem bezpečna bude; neb bázn od nie jest milostí vyhnána, a přišla j’ jí naděje jistá, že móž svobodně řéci s svatým Pavlem: „Jista sem, že ani smrt, ani život, ani kteráž koli jiná věc móž mě odlúčiti od milovánie boha.“ Ale však ne v to, že ona miluje boha, ale že ji bóh miluje, má úfati; neb jakž by jie buoh nemiloval, brzo by stála jejie milost.
Šestý a najvyšší vstupeň jest plné upokojenie, že duše v tom zapití a bezpečství jako usne u milosti svrchované s bohem, jako s svým výborným chotem; a z toho usnutie pokojného ižádná věc nebude jie moci probuditi k nepokoji mysli, ani která práce, ani muka, ani smrt; jakož svatých mučenníkóv duše snáze těl zprostili hroznými mukami a ukrutnými, nežli by je byli mohli probuditi k nepokoji z také milosti; neb jsú ten pokoj zachovali, že i těch, ješto jsú je trýznili, byli by rádi spasenie viděli pro milost pravú.
[O pokušení]text doplněný editorem[66]nadpis doplněn podle záhlaví rukopisu
Ale že ani lidé v svých staviech obecně, ani každý sám nesdržijem sě, bychom sstáli podlé vóle božie, připodobnávajíc sě k andělóm jeho, to j’ hubenstvo naše, ež se tak brzo dáme libostem světa tohoto odtáhnúti od pravdy. A také j’ to lstí diáblovú a závistí mnoho, ež pilně nás odvodie, kudyž mohú, abychom nebyli, jakož slušie. A jakož jsú z každého kuoru vypadli, tak umějí z každého pořádu lidem překážeti, aby nikteréhož kuoru nebyli tovařišie, každému lécejí osidla; neb jsú upadli v zlost a v závist, i k bohu i k nám, že což kolivěk bóh pósobí svú dobrotú, tomu oni závidie všemu, a vše by to rušili rádi. A tak vidúc, že bóh lidi stvořil k tomu, a dal jim dobrovolenstvie, aby, chtie li, každý podlé svého stavu došel toho
