manželské viery.“ Takéž Kristus svój kostel jako chot svú, to jest všicku obec křesťanského lidu, kteříž bez smrtelného hřiechu sejdú, přijme a přijedná k sobě v pravú milost nevýmluvnú a v pravú vieru, že jeho nikdy neodstúpí, a v takú čest, že jeho blskem stkvieti sě budem. Právě podobně k tomu, jako železo, ač jest črno samo, však když ohněm bude rozejženo, též jsa, bude ne svú, ale ohňovú jmieti všichnu krásu. Takéž my, ač jsme nekrásni, ale našeho choti věčného blskem budem sě lsknúti věky věkóm, a jeho ctí budeme ctni, jako žena ctí muže svého, bude čest jmieti.
A toho znamenie v duši ta svátost, jako křest, neb biřmovánie, neb svěcenie kněžské, nezóstavuje; protož móž po smrti jednoho manžela tu svátost opět druhý znova přijieti; kakž kolivěk nenie ovšem plné znamenie oné věčné svaté svatby, když opět k jinému vstúpí v manželstvo. Neb oné viery nikdy nebude proměna; ale vdadúc sě druhé, jest proměna. Protož, ktož se druhé svatbie, aneb s těmi, ješto jsú nesstáli v jedné svatbě, nemohú býti kněžie. Avšak lékařstvie jest druhá svatba tělesné křehkosti.
Ta svátost také nenie ovšem potřebna k spasení; neb bez nie móž každý spasen býti, a většieho bude duostojenstvie, ktož pro královstvie nebeské pohrzie, ne manželstvem, ale tú libostí tělesnú, jež jest u manželstvu přezřiena, aby čistějie a snáze mohl slúžiti bohu ve vdovské čistotě, neb v panenské. Neb, jakož sem řekl, stav manželský jest lékařstvie tělesné křehkosti; ktož sě nechce sdržeti, aby ne kdež zamysle smilnil, ale aspoň aby v manželstvě povole žádosti své, dále z cěsty nevycházal. Ale že sem dřéve psal o manželstvu, tuto o něm nic viece neřku.
[O kněžském řádu]text doplněný editorem[83]nadpis doplněn podle záhlaví rukopisu
Týmž činem řád kněžský, aneb svěcenie
