živ byl, věč jest dlužen želeti toho a věč k témuž nemóž přijíti duostojenství. Ale proto móž, nevstúpí li u manželstvo, býti v čistotě, jako ve vdovské, ješto j’ většieho duostojenstvie než manželská; a té opět chovati slušie aneb věč, aneb až do manželstva. A též i manželé; jakž o tom dále každým povědě něco, ješto se k jich stavóm hodí.
O pannách, ješto chtie za muž
Že panenský stav jest najduostojnějšie čistoty a že se jest v něm narodil každý a nemóž jeho ztratiti ižádný bez povolenie, chci o něm najprv pomluviti, zdali by kto, srozuměje jeho veliké duostojnosti, ostal při něm; a pakli dále nechce, ale dochoval jeho až do manželstva. I rozuměji a vizi v panenském stavu panny dvoje: jedny, ješto pro milost boží věč chtie ostati pannami; druhé, ješto chtie za muž. A ty druhé ještě jsú dvoje; neb jedny z úmysla sprostného, jsúc v poslušenství svých starost, držie panenstvie, prosiec boha, aby jim dal podlé své vóle stav manželský držeti, čakajíc, když jich starosty dadie je k manželstvu, neumyslivše až do smrti pannami býti pro milost boží; neb snad nemají těch příčin, aby uměly bezpečně chovati panenstvie svého, ani snad toho naučenie; neb jakož čtenie praví: „Ne všichni mohú panenstvie pochytiti, ale jen ti, kterýmž jest dáno od boha.“ Ale ty panny, ješto myslé za muž, kakž kolivěk nebudú bez odplaty, že jsú své panenstvie schovaly podlé božieho přikázanie, manželstva čakajíc bohobojně; však zemrú li pannami jsúc, nebudú té svrchované odplaty jmieti s těmi pannami, ješto jsú, z úmysla zalíbivše bohu své panenstvie, ne do své síly, ale do božie pomoci úfajíce, až do smrti sdržely je a zachovaly.
Jsú pak druhé helmbrechtné panny, ovšem světské, ješto dráže vážie veselé
