črt každého vede, aby sě jemu zlé líbilo, aby svú libost naplnil, aneb v smilstvě aneb v lakomstvě, aneb v hrdosti a v pýše, aneb v lakotě maje svú rozkoš, neb v čemž koli viece než u boze. Ale múdrý se na to rozmyslí, že ty rozkoši skóro minú, leč sú tanci, leč bohatstvie, leč která čest nebo rozkoš tohoto světa; pakli by došel v zlé žádosti, kteréž by chtěl, najmilejšie, kakť ta lahoda skóro mine, a že tiem ztratili má věčné královstvie. Divné, že sě na to nerozmyslíme, že kdyby kto po smrti krále českého měl králem býti, nedal by toho za malú rozkoš, a nesl by proto velikú práci: avšak by dřéve než král mohl umřieti, aneb prvnieho léta v svém království. A my pak, vědúc, že věčné královstvo dali by nám, bychom v nesličné rozkoši libosti nejměli; však po ní pilně stojíme, nic se na to nerozmysléc; a k tomu věčnú núzi budem mieti, ač jie dřéve neostanem, než ona nás.
Druhá věc, jíž nás črt láká, jest nemúdrá bázn; neb všichni podlé přirozenie lekáme se protivného. Avšak pilně máme sě střieci, abychom se ničehož viece nebáli, nežli boha. Neb mnozí jsú, ješto pro tu libost, již v hřiechu mají, nechtie shřešiti: ale bázní tak je črt vzhrozí, že přieliš se budú báti protivenstvie některého, pro něž budú činiti mnohé věci, ješto j’ buoh zapověděl; aneb těch nebudú činiti, ješto j’ přikázal, a obakž ač toho mnozí i netbají mieti vždy na své mysli. Ne darmo jest řekl Kristus: „Nebojte se těch, ješto tělo zabíjejí, a potom viece nemohú učiniti; ale toho se bojte, jenžť, když tělo zabie, má moc poslati do múk pekelných.“ A jistě uzřímež to, že velím správnějie bylo by sě báti múk ohně pekelného, ač i v čistci, nežli zde kterýchž kolivěk múk najvětších, neb kteréhož koli protivenstvie.
Třetie věc, jíž nás velmě črt láká, jest, chtieti se lidem přirovnati. Neb že s lidmi sme, musíme a máme sě něvčím k nim přirovnati; ale pilně slušie se střieci, abychom ve zlém nechtěli se jim přirovnati, leč se jich stydiec, leč svú hrdost ukazujíc, jako oni.
