učině v své mysli svátek, uklidě své srdce od myšlení světských, přemýšlévaje o bohu, kak jest mocný, kak umělý a kak dobrý, rozpomínaje se na rozličné skutky božie; a tak z toho přicházie člověku, ež zakusí srdcem pochotnosti božie.
Druhý vstupeň jest, že když duše zakusiec té božie pochotnosti, bude, jako lačný počna jiesti, větší žádost k jedení mieti; takéž ona bude mieti žádost větší k bohu. A že zde na světě nelze j’ sě té žádosti nasytiti, móž dobře řéci s Davidem: „Jakož jelen žádá řěky, takéž má duše žádá přijíti k tobě, hospodine!“ A bude žádati, jakož žádáše svatý Pavel, řka: „É, bych rozlúče se s tělem i byl s Kristem!“
Třetí vstupeň jest, když již člověk syt bude světských lahod a rozkoší, ež již na ně nebude tbáti. Neb poňovadž velikú jmá žádost onoho bydla nebeského, v němž věč bude nasycen té rozkošné pochotnosti, jiež jest zde zakusil jakž takž, jako na sniedaní, k níž nenie podobno přirovnati kterúž koli lahodnú věc tohoto světa; počne netbati na svět, a vše, což slušie k světu, to jemu nebude chutno, jakož po strdí nebývá chutno i dobré pitie.
Čtvrtý vstupeň jest zapitie duchovnie, když člověk okuse té božie pochotnosti, tak se jí zapie, ež tak jemu bude chutno trpěti pro bóh lecos protivného, a ještě chutnějie, nežli by rozkoš měl s světem. Tak apoštolé běchu sě zpili duchem svatým, až jim bieše to radostno, ješto je běchu židé kázali bíti, aby nekázali, že j’ Kristus vstal z mrtvých. Týmž činem, ktož by se tak zapil, byl by radosten, kteréž by ho kolivěk potkalo protivenstvie od kohož koli, ač by i práci kterú mosil nésti protiv své mysli, k níž by z práva byl přivázán, ješto by snad jinému ta práce podlé světa lahodna byla. Jako, kdyby kto mosil nésti hospodářstvie, ano jemu nenie k mysli, jsa právem přivázán k němu, byl li by na tomto vstupni, radoval by sě, ež má práci protiv své mysli; a někomu by pak ta práce podlé světa byla žádná.
Z toho čtvrtého pocházie vstupeň pátý, to j’ bezpečstvo, a tiemto činem, že poňovadž duše tak miluje boha, že j’ jí chutno proň trpěti protivenstvie;
