každý má mieti hodují, aby každý tak úfal do božieho milosrdenstvie, jakž by k tomu vždy se bál také jeho spravedlnosti; a tak se bál spravedlnosti, jakž by vždy naději měl v jeho milosrdenství. A tak když kto má naději hodují, tak k tělesným věcem jako k duchovním; tehdy se béře k nim tú cestú, jakož jest buoh zpósobil, aby těch věcí tak dojíti bylo; a bojí se, zdali by chybil se té cěsty, ješto slušie jí jíti k spasení. Neb s tú bázní naděje má býti v bohu, že on to zpósobí svú milostí, když my snažni budem, jelikž móžem, že vždy někudy i budem spaseni milostí jeho.
O milosti
Třetie šlechetnost a najduostojnějšie jest milost. A jistě jest najduostojnějšie, neb všecky jiné šlechetnosti pósobí, a jí jsú všechny; neb ijeden skutek, ač se i dobrý zdá, kterýž z nie nejde, nenie hoden, by slul šlechetnost. A podlé toho, jakž z menšie neb z většie pocházie milosti, tak bude odplatu mieti. Neb jakož viera jest k kořeni přirovnána a naděje k kmenu, takéž milost k té vlhkosti, jížto kořen i kmen svój život má. Hlédajž, mnoho li ovoce vezmeš s toho dřeva, kteréžť má suchý kořen, bez obživenie té vlhkosti; a móž liť dřevo krásno býti a móž liť kořen neb dřevo ruosti, nemá liť v sobě té vlhkosti? Takéž právě ani viera živá, ani naděje bez milosti, neřku ruosti, ale i počietiť se nemohú, ale milost bez naděje a bez viery móž dobře býti; jako po súdném dni nebudem mieti naděje, když již všecko v jistém jmění jmieti budem a věděti. A pak, jakož v dobrém dřevě, ješto dává ovoce dobré, to větvie, kteréž od kořene a skrze kmen viece té dobré vlhkosti vezme, tiem kráše roste a kraššie i lepšie ovoce dává. Takéž, kterémuž koli člověku z pravé viery a z dobré naděje příde viece milosti dobré, tiem kráše roste, střeha se zlého, a kraššie i lepšie ovoce dává skutkóv dobrých, krásné k dobrému příkladu a dobré k užitku. I kto by mohl tu šlechetnost vychváliti? To
