také vody svacené pokropením, biskupovým požehnáním, když se s pokorú pokloníme; obecnú zpovědí, u prsi udeřením z náboženstvie, vzdechnutím k bohu, modlitvú, a zvláště páteřem, prosiec, aby nám bóh odpustil naše dluhy; almužnú, i každým skutkem, jenž pocházie z milosti dobré k bohu neb k bližniemu. A tak mnoho těmi činy, ač nám jsú i neskázáni na pokání, pozbudem hřiechóv a zvláště všedních, jelikž z menšie neb většie milosti pocházejí. Neb dobrý spasitel, vida křehkost naši, vše j’ nám to zjednal k lékařství skrze smrt svú a milost svatého ducha, jíž zapálí, kohož ráčí; aby tiem horkem člověk jsa rozniecen, pak tiemto lékařstvím byl očištěn všech poškvrn.
[O smrti]text doplněný editorem[103]nadpis doplněn podle záhlaví rukopisu
Smrt také, jakož já mním, snímá hřiechy; neb bez potřeby dobrý buoh nebyl by tak ukrutné těžkosti přepustil, ale že j’ člověk, zdráv jsa, byl něvčem netbav, dobrý buoh přepustil tu těžkost smrti, aby se upamatuje člověk asa v ta doba, najposledy pustil od světa, nemiloval jeho, vida, ež v něm ijedné pomoci v své núzi nemá, a žádal od boha smilovánie, a poznal sě, že j’ darmo v čem jiném jměl útěchu, než v boze. A na dobré lidi často těžkú smrt přepúštie, že dlúho ležie a těžce, aby pokorně trpiec to, těžších múk zbyli v čistci. Protož ač jest dluh smrt za hřiech přirozený, jehož vina na křstu jest odpuštěna, kakž kolivěk pokuta zaň zde na světě nikdy nesejde, však jest příčina, že se člověk rozpomene na své hřiechy, trpě bolest, i žádá jim odpuštěnie, i nalezne jim před milosrdným bohem; a ta núze bolestná a teskná smrti bude očištěnie také hřiechóm. Kdyby jen dluh byla smrt hřiechu přirozeného, poňovadž
