Hrozného rozumu a odivné paměti mistru, mistru Albrechtovi, jenž jest prvý z Čechóv v svatém písmě mistrovstvie došel pařížského, Tóma ze Štítného pravé poslušenstvie ve všem, což slušie k naučení křesťanské pravdy. Vida blesk světla a pravdy svatého písma a nadto dále rozuměje, nežli mým mdlým zrakem viděti mohu, jež z tebe velice svietí, neb jest to jisté, že by nikakež matně ti najvětší mistři tebe nebyli sobě vzeli k tovařiši a k mistru křesťanstvie všeho. Rád bych se přiblížil k němu s tiem, což sem česky kladl v těchto knihách, prvním úmyslem pro své děti, a potom všěm, ktož by kdy kterým se z nich slovcem upamatovali k dobrému. Aniž toho mohu přieti, že j’ mi to nepracno bylo, ale velmi kratochvilno, neb sem nejednú klada je odpočinul od rozličného rozbroje mysli, proněž zda mi se, ež někdy také mohú někomu býti k utěšení. I řku, že bych se rád s nimi přiblížil k světu, aby světlo okázalo, jest li v nich světlo; a pakli by co v nich tmy bylo, aby světlem byla temnost odehnána. I proši sprostně pro bóh, aby je ráčil opatřiti, nebť jě tvému poddávám opravení. Bylo li by co takého, jež by se nikakž nemohlo sjednati s svatým písmem, aby ty z milostivé dobroty to opravil, a což by svaté písmo strpěti mohlo, by to okázal, aby jiným pro mé neduostojenstvie nebyly ohyzdny, ani čie zlost, zlost nebo závist směla to hyzditi, ješto j’ tak znamenitým mužem, ež nenie zlé, okázáno. A dobře j’ podobné, aby tvój přirozený jazyk tiem tebe užil a měl tvú památku, donidž najdál tyto knihy budú tráti. Pakliť sem v tom co poblúdil, že nejsa učenie velikého, směl sem se pokusiti o tyto knihy; úfám, že tvú múdrostí z milosti pravé, jež vycházie nad všecka práva, zhojím se toho, neb ne hrdost, ani všetečstvo, ani chlúba, ale připudila j’ mě k tomu dvojitá milost.