za duše slúžiti mši. Tomu jest tak rozuměti, že mše, jelikož k oběti božieho těla i k modlitvám, vždy jest svatá. Neb ač jest zlý kněz, ale kostel jest svatý; a on jako sluha kostelní a úředník obětuje tu obět kostelním přikázaním, niebrž samého boha přikázaním; protož již ne on, ale kostel ji obětuje. Právě jako by některý hospodář dobrý a bohobojný jměl sluhu neb šafáře nebohobojného; a když by kázal jemu, aby rozdal almužnu, proto li by ta almužna nebyla vzácna, že ji rozdává zlý sluha? Nie věru nic, poňovadž dobrý a vzácný bohu přikázal ji dávati úmyslem dobrým, z toho úmysla dobrého vždy jest vzácna; neb ten viece ji dává, jehož jest, nežli ten šarář; kakž kolivěk dvé dobré lepšé j’, než jedno: neb kdyby i ten dobrý byl, jenž rozdává, byla by dvojitá dobrá žádost. A tiem činem, ktož jest z pravé milosti a z dobré žádosti připósobil které zádušie a nadal, aby určená služba byla za duše; a pak ti kněžie nebo mnišie, ješto mají činiti tu pamět dušiem, ač sú zli aneb netbavi, že toho odbudú leckaks, na prospěch brebcíc; protoť podlé té žádosti prvnie, ješto j’ to zádušie připravováno, budú mieti užitek ty duše; a tento netbavý, ješto drží ten úřad, bude vinen buohu proto, že netbá toho, v něž se j’ uvázal. Ale ktož rád pomáhá spasenie druhým, ten najprv sobě dobře činí, a potom jim; neb sě ovšem dobře líbí bohu, ktož má žádost spasenie dúš; aniž čím móž člověk tak brzo nalézti milost boží, jako pomáhaje dušém spasenie, leč živé uče cěstě boží a k dobrému jich ponúkaje, leč mrtvým z čistce tú věcí čtverú, jako j’ tuto pověděno; neb milost přikrývá množstvie hřiechóv. Jíž nás rač obdarovati, hospodine! Amen.
[O nebeské radosti]text doplněný editorem[110]nadpis doplněn podle záhlaví rukopisu
Když pak člověk bude očištěn svátostí kostelní, aneb jako j’ toho dotčeno dřéve, a umře, bude li se všie věcí očistil zde, do nebes pójde jeho dušě; aneb když sě očistí, neb pomóž jí kto z múk čistcových; a bude v radosti do dne súdného, a potom i s tělem po súdném dni, tu, kdež bude mieti nad radosti radost, již jest Hospodin
