zač stojí, a které dobré, a které lepšie. Třetie nevěděnie jest, krýti sě a nechtieti vzvěděti pravdy; ano jim pod nosem káží, a od mnohých bezděky slyšie, že j’ to pravda, což káží, však nechtie jíti na kázanie. Pakliť kdy dojdú, ale dějíť: „Nechci z toho svědomie mieti, měl bych hřiech větší.“ Tiť pro své nevěděnie zahynú, a netolik zahynú, ale pro to nevěděnie zvláští muku budú mieti. Neb písmo těm die: „Ktož nevie, bude nevieděn.“ A proč by to bylo, žaltář praví, že j’ nechtěl rozuměti, aby dobře činil.
[O jiném lákání diábelském]text doplněný editorem[70]doplněno podle Erbenovy edice (1852, s. 200)
A tak těmito i jinými věcmi črt nikdy nepřestane, by nás nelákal; protož třeba se nám pilně střieci na všech miestech, by nás v nich nepodtrhl. A zvláště na čtyřech miestech tu jest obykl oklamávati téžměř všecky, avšak jedny viece než druhé. Protož tu slušie velmě opatrnu býti; jako kupci, kdež rádi lúpie, tu se rádi opatrují, a tak často se lúpeže vystřehú; též my, všudy se střehúc, na těch miestech ovšem pilni máme býti.
Jedno miesto jest stuol, kdežto člověk pokrm béře; tu črt velmě nás láká, ponúkaje, abychom všicku snažnost obrátili k té rozkoši jedenie a pitie, chuti viece hledajíc v krmi, než potřeby. A často také nás ponúká, abychom to jedli neb pili, ješto viemy, že nám škodí i na zdraví; aneb viece jedli, než nám zdrávo, jedné proto, že jest chutné. A jistě jest zlé jednomu člověku, tak mnoho sehltiti píc neb jedúc bez potřeby, a snad se škodú na svém zdraví, na němž by několik jiných i s ním mohli potřebu jmieti. A protož črt i vede své, kudyž móž, k tomu. Tiem mnohokrát také črt láká, abychom zápovědné krmě jedli, ponúkaje, jako postní den sýr a vajce; aneb u poslušenství svých starost bychom nestáli, jako když pro obecné dobré obecné pokánie nám přikáží, abychom jednu, neb dvě krmi jedli některé pátky. Kteřížť črta poslúchají, vždyť je svede, neřku, byť na dvú krmí dosti měli, ale byť jim pět nebo šest odpustili a viece zapověděli,
