obrátiti k milosti věčného choti, obmýšlévajíc, kak on velmě miluje nás, kak velikú milostí nás budú milovati, když dojdem k nim, všichni světí; neb každý bude každého milovati jako se. Ó, kaká rozkoš býti v tak věrném tovařiství a výborném, kdež každý druhého štěstí raduje se jako svému! Toť jest, ještoť rozněcije mysl, ež bude tržeti milost toho bydla tak šťastného, ktož o tom často přemietá myslí. Má pak milost vzhóru pláti nad to nade vše, jež móž býti kterým čichem učíceno, kterú podobností obmyšleno, aneb kterú rozumností srozuměno. Neb mysl naše, když miluje boha tak, jakž slušie, vzdvihnúc sě nad sě, o něm mysléc, nemá sobě jako před očima postaviti také postavy, by to bóh byl, aneb by ta byla u boze, jelikž podlé božstvie jeho jakúž móž kterým čichem tělesným číti, okem neb uchem, nosem neb jazykem aneb tělem; ani tak jej má obmysliti, by měl kde skonánie neb počátek, aneb by v něm kaká proměna byla, aneb by kterú mohla jej podobností obmysliti, skázati, mnieti neb hádati; ale tak má mysliti, že j’ divný všem, divný vždy a divný ve všem i divný nade vše; a zvláště divný v své také dobrotě, ež bez všie své potřeby miluje duše, aby jej ony milovaly, aby tú milostí jim bylo dobře; aby duše vší milostí sjednala se s bohem, a kakús jednotú nevýmluvnú velnula veň, a v něm věčně blažena byla. A to j’ ten oheň múdrosti pravé, aby člověk uměl obmýšleti tak, jakž jest pravda, s chutí a u milosti takú moc boží, takú múdrost a dobrotu, jíž jest mohl, uměl a chtěl tak divně sebú žádost každé duše, kteráž věrně po něm túží, v divném a u blaženém štěstí naplniti podlé toho pochopu a té miery, jakž která zde na světě svrchovanějie velnula j’ veň milostí svú.
A protož aby porozuměl, kak jest táhnúti k svrchování výšež výšež; slušieť věděti, že jest šest vstupňóv, po nichž člověk jde k svrchování ponenáhlu.
Prvý jest, aby člověk zakusil svú myslí, kak jest pochotný bóh; a toho zakusí, když sě uprázdní od žádostí světských a od prací,
