křstiec: „Nejsi li křštěno, já tě křstím.“ Ale kdyby křštěno bylo, ač i od báby, jakož sem řekl, ve jmě otce i syna i svatého ducha, nemělo by i knězem potom býti křštěno. To pak, ješto kněz žehná přede křstem dietě, jest z dobrého obyčeje, když jest čas tomu. A ješto tieže jeho, odřěce li se diábla i jeho všech hrdostí? To j’ z práva; neb kdyby sě neodřekl hrdostí diáblových, čemu by byl křest? Protož pomni, každý, ktož se j’ křstil, co se j’ odřekl, aneb rukojmě jeho, a nemievaj hrdosti diáblovy; pomni, co i jsi, a nebudeš viece vinen, nežli dřéve. A ješto dietěte kněz tieže viery, to j’ znamenie, že ktož by, smysl maje, křstil se, že by měl sě prvé naučiti, co má věřiti; a protož, že dietě nemá toho smysla, kmotrové zaň slibují, jako by sě rukovali jeho. A ješto kněz podme na dietě, chtě je křstíti, a jako v ně podme, to znamenává, že tú mocí kněžskú odhoní od něho zlého ducha, a dobrého ducha uvodí. Ješto pak suol jemu dává, to jemu die, aby múdrost k bohu přijalo, jež by jeho bránila hřiechu, jako suol brání massa, aby neshnilo. A ješto olejem pomaže dietěte na prsech a mezi plecima, to znamenává, aby milovalo dorosta zákon boží a neslo jeho břiemě do života. Po křstu pak křižmem pomaže jeho na vrchu, znamenávaje, že to znamenie věčné má v své duši a že kralovati má navěky s bohem, když přemóž boj tohoto světa. Dá jemu také svieci v ruku, aby svietilo, dorosta, dobrými skutky a věrú k dobrému příkladu jiným. Dá také jemu bělitké rúcho, na znamenie, že j’ jemu nevinnost navrácena, jelikž u vině; kakž koli pokuta, točíš křehkost tělesná, nebude sňata, ale musí člověk protiv ní bojovati až do smrti. Ale ktož by jiný křstil než kněz, neměl by činiti těch znamení; než sprostně, když jest potřebie, toho má křstíti u vodě, jakož jest dřéve pověděno.
[O biřmování]text doplněný editorem[75]nadpis doplněn podle záhlaví rukopisu
Druhá svátost kostelnie jest biřmovánie. Té nenie tak veliká pilnost jako křsta; neb bez biřmovánie móž člověk spasen býti, ktož umře dřéve, než
