byli všickní hotovi, nepřátely chtíc odtisknúti. A tak s tím proti nepřátelóm hrdinsky obořili se a jich vítěžsky popudili. V tom jistém běžení v té vodě u Moravě, strachem jako bez zmysla jsúce, více se jich ztopilo nežli mečem zbito. Přemysl, když tento boj veliký obdržal, mezi své kořist na zlatě i na stříbře i na jiných mnohých věcech rozděliv, vozy těch Uhruov pojal, ty poklady veliké a drahé vzkladl jest na ně. Zatiem pak prozbú krále uherského i všech pánuov uherských kníže české, dav sebú hnúti, příměří do roka jemu dal a přísahami s obú stranú to zatvrdil, a tak rukojmě kázal jemu dáti a v Čechách chtěl je držeti až do hodného mezi tím dosti učinění. To tak zjednav, slovutné kníže toto zdrávo a vesele domuov se vrátilo. Títo sú knížata s Přemyslem v tom boji byli: Najprvé Filip, salcburgenský arcibiskup, Jan pražský a Brum, olomúčský biskupové, Oldřich, vévoda karintský, a Ota, bramburský markrabě, Sasícuov mnoho, Jidřich slezský a Vladislav opolský, vévody, i mnoho jiných knížat, hrabí i pánuov. Tento boj papežovi Adrianovi Přemysl s svými listy poslanými rozlíčil jest tímto řádem.
Hantfešt o svítězení českém papežovi
Otci svatému v Hospodinu, z Boží milosti papeži vší církvi svaté, Otakarus, král český.
Zavěrné když ovce od chvátavých vlkuov zproštěny bývají, pastýř milostný utěšení toho má, tím vesel jsa, také jako dobrotivý otec, když synové ve zdraví sú. Těžký boj jsme měli z Bélú, uherským králem, a s synem jeho, a z Danielem pražským a s syny jeho a s jinými Rusy a s Tatary, s těmi pohany, ješto na pomoc byli přijeli jemu, a s Boleslavem královským a s Lockem mladým, lučacenskými vévodami, a s jinými bezčíslnými množstvím nevěrných a nekřesťanských
