náměstkóm jeho, kterýžkolivěk král od nich volen bude, chcme tomu, aby k nám neb náměstkóm naším přijel a korunu království přijal, jakž toho sluší. Nad to více všecky ty meze, ješto k tomu království sluší kterýmžkoli činem a jsú pak některak odlúčeny od země, navracujeme jemu i budúcím jeho, moc tu jemu dávajíce, aby je držal. Tuto jemu moc dáváme i budúcím jeho cele a úplně, aby biskupuov v svém království [potvrzovati]text doplněný editorem[341]vynecháno v rukopise, doplněno podle PulkR 68ra mohli a tu také všecku svobodu a bezpečnost měli, jak to od naších náměstkuov míti obykli. Nad to z naší císařské svobody a z darování naší moci velebně ustanovujeme to, aby tento duostojný král i budúcí jeho k nižádnému dvoru našemu přijeti neměli, než když by vévoda polský povolán jsa přijel, oni jemu průvod mají dáti, s ním jedúce, jako náměstské někdajší králi čeští činiti sú obykli. Ale tak však, že před šesti nedělmi to jisté přijedení k těm dvoróm věděno má dáno býti, s tímto však zachováním, když bychom my neb náměstskové naši korunu v Římě brali, toto králi Otakarovi neb náměstkóm jeho na vólech dáváme, aby neb tři sta oděncuov poslal, neb tři sta hřiven dal a zaplatil. A aby toto darování naše a potvrzení mocno mohlo býti, tento hantfešt na to jsme psáti kázali a naší zlatú pečetí jsme potvrdili k věčné paměti.
Toto dálo se jest léta Božího tisícého CCXII. toho měsíce září v slavném městě basilejském, patnádcté léto Fridrika, slavného voleného císaře, římského krále sicilského, před těmito svědky: arcibiskupem barenským, biskupem tridentinským a před jinými mnohými biskupy, hercuky, hraběmi, knížaty, vévodami, opaty i pány, šlechtici jinými mnohými.
