biskupuov měli svěceni a korunováni býti.
Hanfešt na potvrzení krále českého
Ve jméno svaté a nerozdílné Trojice Fridricus, z Boží milosti římský císař, vždycky přispořitel.
Poněvadž přirozeným zákonem i písmem jiným dobře činiti ke všem máme, zvláště však k těm, ješto v službě císařské a v obecném dobrém spravedlivú radú a plným úsilím nás se nádržie a přispoření císařství proti všelijakým nepřátelóm, ješto udatně bojují, proti rozličné nebezpečnosti se podkládajíc, zvláštní obvláštností ve cti takových povýšiti měli bychom i máme. Protož duostojně jsme to vymyslili, aby naději k odplatě a duostojenství měl ten, ktož spravedlivě a udatně bojuje. Proněžto známo buď všem nynějším i budúcím potom, kterak my, císař, Vladislavovi, českému vévodě, pro jeho i pro všech jiných předkuov českých službu, tohoto duostojenství ozdobnost, jimžto děd jeho okrášlen byl, korunu totiž nositi dali sme jemu i všem náměstkóm jeho na věky dáváme a nezrušujícím naším ustanovením to ustanovujeme, aby mohl Vladislav věčných časuov on i budúcí jeho těch časuov, kterýchž my korunu nosíme, on také nositi mohl. Na Boží totiž narození, na Velikú noc a na Letnice, na sv. Václava, na sv. Vojtěcha aby tím tí světí dědici větší chválú poctěni byli. Nad to více, jakož my od arcibiskupuov a biskupuov korunováni býváme, takéž Vladislavovi i budúcích jeho pevno a celo ostalo věčně, tento list kázali sme psáti a na věčnú věčnost naší pečetí potvrditi před těmito svědky: Eghardem, straspurským arcibiskupem, Věrnanem, majtburským arcibiskupem, i před jinými arcibiskupy i biskupy, vévodami, markraběmi i hraběmi i knížaty.
Dán a psán jest tento list v Řezně, toho měsíce února léta Božího tisícého sto padesáté devátého.
