Václava pochován.
Div o jednom pohanu s synem
Nalézáme také v jeho divích popsáno, že mnozí vězňové, ješto sú jméno jeho vzývali a skrze jeho svaté zaslúžení z těžkého vězení zproštění jsú. Mezi nimižto jeden zvláště pohan Boží milostí a jeho, sv. mučedlníka sv. Václava, pojištěn jsa v takovém vězení, křest svatý s svým jediným synem, kteréhož jest měl, přijal, kteréhožto syna Bohu na čest a sv. Václavu k učení jest dal, a tak jest knězem byl a v tom duostojenství Bohu až do smrti jest slúžil.
Div o jedné ženě slepé
Jedna také žena slepá a od svého narození slepá, když do kostela sv. Víta vešla jest a před hrob sv. Václava přivedena byla plačíci, modlila se jest nábožně, proséci za navrácení vidění. A tak hned vidění i všeho svého zdraví navrácení měla, skrze orodování sv. Václava jest přijala.
Div jeden z Frankonie
Týž jeden z Frankonie od svého přirození zlámaný na všech nohách, ktrýžto toliko po zemi se vláčil, ve snách u vidění viděl jest muže poctivého v bílém rúše oblečeného, kterýž k němu mluvil a řka takto: „Rozkaž se vésti do Prahy do toho kostela sv. Víta, tu, kdež tělo sv. Václava odpočívá. Neb hned tu skrze sv. Václava zaslúžení plné zdraví v své nemoci přijmeš.“ Tehdy domnieval se, by mu se to ve snách zdálo, i neučinil jest toho, jakž jemu přikázáno bylo. Potom opět druhé noci od toho jistého starce, kterýž velmi s velikú světlostí zjevil se jemu, opět byl jest napomenut túž řečí jako i prvé, aby toho nikoli neopustil, ale aby to vždy učinil, což jemu přikázáno jest. Kterýžto člověk tohoto slavného a počestného starce, jenž se byl jemu zjevil, uposlech přikázaní, do Prahy kázal se nésti. A tak pak rozprostřed se na zemi na svých modlitbách před hrobem sv. Václava, tu, v kostele sv. Víta, na všecky své oudy, na kteréž nemocen byl, měl jest zdraví. A tak Boha a sv. Václava chvále, domuov
