pak učiníš li co jiného na potupení mému rodu, věz to jistě, žeť tvuoj nepřítel zjevný sem.“ On ta slova uslyšav, stál o to velmi silně, aby ona jeho chtění povolila. Tehdy dívka to uslyševši a na něm tomu porozuměvši, že on na to tiskne, takto jest odpověděla: „Poněvadž tak špatnú mne chceš učiniti a mé pokolení potupiti vždy myslíš, věziž to také zajisté, že vždy chci na to mysliti velmi snažně, abych tě z země vykydala a preč vypudila.“ A když ona řeč tu vymluvi, kázal jí jíti a u Praze poctivě držeti. Toto jisté dívky jetí nerozmyslné byla jest přeplná příčina jeho z země vyhnání.
O zpravování Jindřichovu a o utiekaní králové Elšky z vězení
Proněžto léta Božího tisícého CCCXIII. tato dívka mladičká, ale múdrá, když za chvíli v tom vězení byla a myslila snažně, kterak by svobodna mohla býti z toho vězení. Takž pak zatiem čas a místo uhlédavši sobě, s jedním knězem, starým kaplanem svého otce Berengaria, poradivši se, tento čin svému zproštění učinila i nalezla, aby v noci k jedné bráně, jenžto, jakž ona zpuosobila, měla otevřena býti, přišla tu, kdež probošt vyšehradský, bratr její rodilý, ale totiž ne z téhož lože, jí samé druhé s koňmi pílně čekal. A takž v ten určený čas tato panna Elška s jednú dívkú a s tímto starým knězem šlechetným, stráží svým, v noci z vězení zdvihli se, k bráně přišla i nalezla ji otevřenú a koně skrze probošta přichystané. Proněžto ihned všedši na ty koně, úprkem do Nymburka zdvihla se. A když v městě byla, svolala k sobě všecky měšťany i mluvila k nim těmito slovy múdře velmi: „Víte li to, že otec muoj, když živ byl, s tohoto městečka město jest hrazené učinil a tak vás povýšil? Aj, toť sestře moji poctivě a duostojně jsú vdaní, a já ještě jedinká sirotek ostavši, nechtěla sem Jindřichovi
