v tom túlaní umřel jest. Jehožto tělo do Prahy přineseno a na Vyšehradě pochováno poctivě. Po něm pak kněz Valentin příjmím Veliš, nevelmi umělý, biskupem volen byl k libosti vévodině, jenž tehdy více panovala nežli muž její, ten jedno dvě létě živ byl a nic po sobě duostojného ku paměti neostavil.
O jednom vidění, ješto Ota viděl, bramburský markrabě, i udělal tu klášter. Bramburk
Téhož léta první Ota, syn Albrechtuov, jenž vstúpil na panování po něm u Bramburcích, jakž kronika bramburská svědčí, na tom místě, kdež nyní jest klášter leninenský šercového zákona, když po trudu lovovém tak jako u poledni ten jistý kníže usnul byl a rytieřstvo honili, v tom jistém spaní viděl jest jednu laní, an jemu za obyčej překáží, aby nespal. Jenž ihned takž, jakž jemu zdálo se, zastřelil. Potom z toho jistého snu procítiv, rozprávěl rytieřstvu svému. K němužto jeden z nich takto jest odpověděl: „Místo toto hodné jest klášteru.“ Někteří pak řekli, že jest hodné k hradu bojování proti Slovanuom a pohanuom i jiným nevěrným lidem a Božím nepřáteluom. K tomu kníže odpověděl: „Ovšem hrad postavím takový na tomto místě, z něhožto skrze bojování duchovních lidí diáblové, nepřítelé ti škaredí, puzeni preč budú a já dne súdného bezpečen, dá li Buoh, jsa, na něm čekati budu.“ A tak s tiem ihned poslav k opatovi do Zedenibeka, prosil jeho, aby jemu z svého kláštera mnichy poslal na toto místo, ježto dobrým jménem nadal i přezděl jemu Lenín, ješto slovansky řečeno jako by řekl laní, ješto ve spaní byl viděl.
Léta Božího tisícého sto LXXXI. byl u Moravě jeden hrabě jménem Vilém, čeledín Kunrátuov, jenž v dobývaní a hubení v Rakúsích s Kunrátem kostely ohněm pálil a jim veliké násilé činil. Ten jistý těmi i jinými hříchy svými rozželiv se, zdvihl se do Říma i zpoviedal
