Přemysl, moravský markrabě, léta Božího M. CC. XXXIII., ostaviv na hradě ctné lidi branné, před svým bratrem do Uher jest utekl, kteřížto hraduov králově moci a síle ukrutně bránili. Potom z dříví a z kamení a z hlíny jiné hrady velmi tvrdé zdělati jest kázal a příkopy dobrými obehnati, jimž oněch hraduov cesty obránil jest, aby ani sjeti ani vjeti nemohli, a tak hrady i obdržel. Zatím pak ujednáním krále uherského bratru svému dal jest milost. A tak krajinu opavskú a olomútskú, na nichžto dosti měl, vrátil jest jemu, jenž potom umřel jest skuoro.
A tak léta Božího M. CCXXXIX. Purkart, biskup pražský, umřel jest toho měsíce září, na jehožto místo Mikuláš kanovník, XXIII. biskup, vstúpil jest.
Léta Božieho M. CCXL králová Konstancia, žena krále Přemyslova, měsíce října umřela. Tato jistá na Moravě tato dva kláštery založila jest: jeden z těch řečený Tuchovic, tu, kdež odpočívá, a druhý Oslov, oba panenská šercového zákona. A tyto hady v Moravě jest založila: Hodonín nebo Gedín, druhý Břetislav, jinak Lentembek, a Bystřici. V Uhřích udělala jest město Turnov, jemuž uherský Šampach králově Konstanciově říkají. Opět udělala hrad, jemuž Rotešten říkají. A toho léta umřel jest Roprecht, biskup moravský. Téhož také léta, jakož kronika bramburská líčí, Jan, markrabě moravský, nad tu vodu, ješto Biša slove, Vilrantovi, majtburskému arcibiskupu, a proti Menhartovi, hildenbranskému arcibiskupu, měv boj, i obdržal. A když míšenský markrabě Jindřich udatně se bránil jemu, však on vždy svítězil jest a v tom boji Hildenbranského i s jeho lidmi jal a mejtburský sotnú tuhú sotva jest utekl. Tito dva bratranci, Jan a Ota, město a hrad řečený Kalue jsou oblehli a všecko z kořen zkazili. Potom pak ten Vilbrant s míšeňským markrabí a s Jindřichem, spolu strhše se s lidem velikým blízko k Bramburku, tu stany své rozbili. Kteréžto Ota markrabě, že bratr jeho jinde u jiných věcí byl, poručil jest. A tak boj obdržav, mnoho jich jest zjímal. A jiní, když běželi rychlostí, na tom mostu platiském, když most pod nimi padl, přemnozí ztopili jsú se. Potom pak pokoj mezi sebou učinivše, velmi slovutně s velikú ctí jsú sjednáni.
Tateři činili škody v Rusích a v Polště
Léta Božieho M. CC. XLI. pohané ti, ješto Taterové slovú, všecky Rusy a mnohá jiná království křesťanská zkazili jsú, jenž také Kolmana, bratra uherského krále, tu jsú zastřelili a hlavu Jindřichovu, vejvody polského, sťavše doluo, s sebú pryč jsou nesli. Málo pánuov z tak velikého množstvie ušlo jest, a to jiní rytieři a panoše všickni jsou zbiti byli. A když pak král Václav s svým vojskem bral se tam, zvěděvše to pohané, utekli jsou z Polsky. A tak chvátajíce přes meze moravské, chtíc do Uher k svému tovaryšstvu přijeti, po polovici jednak země moravské i rakúské ve vsech i na poli lidi mordovali jsú a král uherský na břehy mořské před nimi utekl jest.
Toho léta Řehoř papež umřel a Fridrich císař vždy ještě v kletbě byl. Téhož léta měsíce října o poledni bylo jest pokaženie na Slunci.
Božieho léta M. CCXLII. Fridrich, vejvoda rakúský, okolo Znojma svým vojskem Moravu poplenil a spálil. Ale když král Václav jeho nepřátelsky potkal, oddal se jest na běch.
Solám, babylonský král, s velikým množstvím pánuov vtrhl do Země svaté i zkazil město Jeruzalém i s Božím hrobem léta Páně M. CC. XLIII. A také mladé i staré všecky zmordoval, nižádnému neodpustiv.
O boji rakúského vejvody s českým králem Václavem
Fridrich, rakúský vejvoda, léta Páně MCCXLIIII. krále Václava pobiedil a pozval, aby s ním bojoval, komu by se totiž štěstí obrátilo, na jedno
