Císař k jich žádosti a prosbě to učinil a biskupstvie ta zase v jedno spojil i listy svými na to potvrzenie učinil. Kterážto věc Erhartovi k větčí pejše a zpurnosti příčinú jest byla.
Kterak Vratislav, jsa králem, k zemi okolní krajiny připojoval zase
Léta Božieho M. LXXXVII., chtěje zemi českú král Vratislav opravovati a srbskú krajinu zase k ní připojiti, kterúž někdy císař Jindřich k Čechóm byl otdal, sebrav veliké vojsko, vtrhl jest do Míšně a tu puol míle od města Míšně udělal jest hrad jménem Hvozdek. Odtad potom vyslal syna svého Břetislava s několika houfy jiezdných a s ním rozšafného a múdrého hejtmana, pana Zderada, aby táhli až k posledním mezem srbským. Oni pak podlé rozkázaní jeho najprv se vrhli do Sas a všecky, ktož se jim zprotivili, udatně podrobovali. Mezi tím přitrhše k jedné vsi, jiež Kalov řiekali, všecku sú vypálili, a to z té příčiny, že někdy prvé, když tudy lidé králi do vojska táhli, z té vsi jisté sedláci zabili sú lstivě dva pány česká. A tak když se již hojně nakořistili a zase táhnúti k pánu svému chtěli, i jeli sú přes jednu řeku v brod prostřed Sas, tehdy Břetislav, syn králuo, kázal napřed těm, kteříž kořisti nesli, přejeti a sám s některými mládenci, že bylo veliké horko, chtě se prochladiti, počal se kúpati. A když již dosti dlúho u vodě byl, poslal Zderad hejtman jeho k němu řka, aby se neubezpečoval tak směle v zemi nepřátelské a aby nemněl, že se u Vltavě v Praze koupe. Lépeť jest v zbroji na koni seděti a nepřátel, skuoro li vyniknú se všech stran, šetřiti. Knieže se pro tu řeč na Zderada počal hněvati, přičítaje to jemu k strachu a k neudatnosti a řka: „Jeď ty před se napřed, však mám k tomu rozumu dosti.“ Jeda preč odtud Zderad, poznenáhlu vece: „Strach mi jest odjeti, neostanú tuto než samy děti.“ I ohlédal se jest často, zase o pána svého péči maje, jedinéž pohledi, aj již prach okolo knížete vzchází. Tu hned rychle káže zase honcóm běžeti a zvěděti, co se to děje, a v naději vojsko všecko zase obrátil jest. Ano Sasicové na knieže byli udeřili a zabili několik čistých mládencóv při něm. Knieže pak ještě náh stoje u vodě, s některými hrdinsky se jim bránil, ale již byl velmi soužen, neb Sasicové ssedavše s koní byli jej u vodě obklíčili. Až v tom Zderad vyraziv se svými na ně, od kniežete je odrazil a tu jedva jej z moci jich vysvobodil. Někteří pak z vojska Zderadova, ženúce se neopatrně za těmi utíkajícími Sasici, uběhli sú nenadále do vojska jejich a tu sú zjímáni někteří a jiní zmordováni. Zatím pak brzo přispělo jest vojsko lidu saského na knieže a na Zderada a tu ukrutný boj mezi ním dlúhú chvíli trval a s obú stran zbitých mnoho ležalo. Však vždy naposledy Sasicové přemoženi jsúc, jakž mohúce, utekli a Čechové, bitvu obdrževše, škody i veliké hanby zbyli. V tom také prvním boji kníže byl jest v pravú ruku u vodě raněn. Protož tuto se pouč každý mladý, kterak zanedbávajíc rady starých, upadáte v rozličné vady. Vězte, že obyčej učí starého a příhody mnohé činí múdrého. A dokudž koho obyčej a příhody nevyučí, dotud každý řečí neopatrnú i skutkem v lecos zlého upadati musí. A tak potom Čechové, pro ten skutek rozhorlivše se, aby vždy pomstili své škody, teprve sú viece počali tu zemi hubiti a Sasice napořád i s dětmi bíti, a učinivše velikú záhubu v Srbiech i v Sasich, domóv se s kořistmi mnohými vrátili.
