sú je poslali po jednom svém tovaryši, kterýž se byl k nim přivinul, jenž slul Barnabáš, aby je knížeti vrátil a jemu poděkoval. I zuostalo jich tu pět. A v tom nějací zběhové nešlechetní z Polsky, uslyševše o tom střiebru a mnějíce, že je u těch svatých mužuov najdú, přišedše k nim, hledali sú ho všudy. A nenalezše, mučili se s nimi rozličně, chtíce od nich střiebro mieti. A potom, když na nich nemohli nic vymučiti, zřezavše jim hrdla, zbili sú je všeckny. A tak sú tito svatí muži skrze mučedlnictvo do nebe přišli, tovaryši zde někdy byvše, svatého Vojtěcha v utrpení a v mučedlnictví jsú také i věčné slávy.
Knieže Oldřich po některém času, rozpomenuv se na smrt Jaromíra, bratra svého, a poznav nevěrného Kochana teprv lest, i povolal ho a řekl jemu: „Vieš, žes ty mne zbavil bratra mého beze všie příčiny, i jáť tebe života zbavím a tobě za to i za první, cožs páchal, zle hodnú odplatu učiním.“ I protož kázal mu najprv oči vylúpiti a potom střeva z něho za živa vláčiti. Jiní Vršovicové a přátelé jeho, vidúce to, nic sú řéci nesměli. Kochan, když okolo nějaké sochy se točil, střeva z sebe vláče, počal žalostiti na své činy a na své urozenie, řka k lidu: „Ó, neúfaj žádný v svój rod jakkoli veliký a vzáctný ani v svú múdrost a smysl hluboký, kniežeť v své zemi poznenáhlu vše shlédne a uchodí, mneť má zlost hodně k tomuto zlému konci přivodí. Mněl sem, že ztepa všeckna kniežata, panství i pokoje dojdu. Jakž sem jiným činil, takť upadám v túž nenadále jámu.“
Léta Božieho tisícého šestého Hejma, žena Boleslava třetieho, mátě Oldřichova a Jaromírova, jsúc paní urozená a mnohých dobrých skutkóv a ctnosti plná, umřela jest, zimnicí těžkú trpiec, a pochována jest v Kostele pražském.
Léta M. VII. až do léta M. XVI. Oldřich knieže českú zemi múdře i rozšafně v pokoji zpravoval a žádného protivenství od nepřátel neměl jest.
Léta M. XVII. Bohdal, třetí biskup pražský, náměstek svatého Vojtěcha, umřel jest třetieho dne měsíce července. Na jehožto místo volen jest a vstúpil čtvrtý biskup pražský jménem Ekrhardus.
O skutcích Břetislavových za zdraví otce jeho Oldřicha
Léta M. XXI. Břetislav, syn Oldřicha, kniežete českého, byl jest velmi krásný a vydařilý mládenec, mnohými ctnostmi i udatností stkvěje se, vyrostl jest v zmužilost. Uslyšav jeden čas velikú chválu o kráse jedné panny jménem Jitky, jenž byla dcera Oty Bielého císaře a neb Rufa tak řečeného a chovaná byla tvrdě v městě Řezně v klášteře, jemuž Sviňbrod řiekají. Samú pověstí hnut jsa Břetislav a nikdy ji neviděv, utvrdil jest to v své mysli, aby ji za manželku mohl mieti, řka: „Neboť té dievky dobudu, a neboť života svého zbudu.“ I takž vzav s sebú některé své věrné služebníky, pustil hlas, že chce k císařovu dvoru jeti, a připraviv se zbrojně na cestu, jel jest s nimi pořád sedm dní, až i přijel do toho města Řezna k tomu jistému klášteru, kdež ta panna byla.
