tohoto duostojenství ozdobnost, kterýmž děd jeho okrášlen byl, totiž korunu nositi dali sme jemu i všem náměstkóm jeho na věky dáváme a nezrušitedlným naším ustanovením to ustavujem, aby on Vladislav i budúcí jeho po věčné časy, v kterýchž my korunu nosímy, on také nositi mohl, totiž na Božie narozenie, na Velikú noc, na Letnice, na sv. Václava a na sv. Vojtěcha, aby tím ti světí dědicové poctěni byli. Nadto viece, jakož my od arcibiskupuo a biskupóv korunováni býváme, takéž Vladislavovi i budúcím jeho dávámy to, aby od Daniele, biskupa pražského, a od Jana moravského i od jich budoucích každý král český korunován byl. Pakli by olomúcký nemohl býti, ale pražský po větčiem duostojenství obú místo zastane. Takéž i olomúcký, když by pražský nebyl. Nadto také přidáváme Vladislavovi i budúcím jeho toto, aby tu dan, kterúž z dávních časóv našim předkóm z polské země dávali, již vždycky králi českému aby dávána byla. A protož aby naše toto obdarovánie Vladislavovi i budúcím jeho pevné a celé ostalo věčně. List tento kázali sme psáti a na věčnú věčnost pečetí naší stvrditi před těmito svědky: Erhardem, straspurským arcibiskupem, Věrmannem, též arcibiskupem majtburským, i před jinými arcibiskupy i biskupy, vejvodami, markraběmi, knížaty i hraběmi. Jenž jest dán a psán v Řezně toho měsíce února léta M. C. LIX.
O té jiezdě, kdež Vladislav s císařem Fridrichem táhl byl do Vlach, a o dobytí a zkažení města Mediolánu i o udatném vítězství Čechuov
Král Vladislav s svými knížaty u velikém počtu svého rytieřstva bez pochybenie jeti přislíbiv proti Mediolánským, z čehož vešken dvuor císařóv radost měl a s tím do Čech vesele se vrátil. Potom pak hned knížata, hrabě, šlechtici, páni a rytieřstvo, všickni do Prahy svoláni byli a tu jim pověděno, že král sám životně proti Mediolánským chce se zdvihnúti. Ta novina nelíbila se mnohým starým pánóm českým, neb rozmlúváchu, že by to radou Danielovú přišlo. Také z toho horléchu, že se to bez jich povolenie stalo, k tomu vedouce, že ty věci, kteréž s povolením starších nejsú jednány a stvrzeny, moci nižádné nemají. Král mlčením jich odbyl a s nižádným se o to neradiv, sám v sobě to zachoval. Však Čechové jiní o Mediolánu uslyševše, s dobrú chutí zuořivě se k tomu postavili a zvláště v mladých urozených lidech udatnost se roznítila, že na vše strany braň a zbroj dělati sobě kázali, nebž také mnozí i z obecného lidu s svým oděním na tu cestu se ochotně chystáchu. Protož valný sjezd do Prahy volán byl na to, aby k té jiezdě udatné a ctné rytieřstvo vybráno bylo. A to zpuosobivše předkem, pak královské korúhve stkvúcie veň na pole vytáhli sú, po nichž mladého rytieřstva veliké množstvie v svém odění táhlo jest. Gervázius, probošt vyšehradský, také to úsilé pro krále podstúpil a s ním se vypravil. A tak skrze Řezno vojska když sú táhla, činili sú veliké škody po cestách, lúpež mnohú a kořisti z lidí berúce a cesty sobě meči dělajíce, až tak s tím na korytanské hory přitáhli. Ale že z těch hor lidé byli se rozběhli, protož v jiedlu a v pití měli veliký
