markrabě bramburský, Sasicové, hrabě z Herdeku i mnozí také Čechové již přijeli byli. Již také kníže české blízko tu byl, hotov jsa, a v ty časy také povyk zchodíše, že Uhrové a Turkové blízko sú a již některému vojsku překážejí a pohrom mezi nimi činie. Protož vojsko bylo proti nepřátelóm hotovo s druhé strany ihned rychle i bylo také povědíno, že nepřátel mnoho nenie a že již jednak ovšem pryč běží. To uslyševše, každý do svých stanuov jsú se vrátili. Zatím pak hrabě z Herdeka a z Plavna a pan Kadolt, řečený Sirotek, stáž jsú držali, a když v té stráži byli, mnoho jsú držali špehéře i honili jsú je, ani pryč utíkají. Potom pak viděli jsou, naliť veliké množství nepřátel vysunu se, i obklíčili tyto jisté a s tím boj mezi nimi počel se. Ale že nerovný boj jest málu proti mnoho, protož málo jich přemoženo bylo od mnoho. Tento jistý povyk dojide stanuov, pro nějžto jiní zbouřili jsú se k bojování, nebo ihned byli všickni hotovi, nepřátely chtiec odtisknúti. A tak s ním proti nepřátelóm hrdinsky obořili jsú a jich rytieřsky popudili. V tom jistém běžení v té vodě Moravě, strachem a leknutím jako bez smysla jsúce, viece se jich stopilo nežli mečem zbito. Přemysl, když tento tak veliký boj obdržal, mezi své kořist i na zlatě i na stříbře i na jiných mnohých věcech rozděliv, vozy těch Uhróv pojev, ty poklady veliké a drahé vkladl jest na ně. Zatím pak prosbú krále uherského i všech pánuov uherských kníže české, dav sebú hnúti, příměří do roka dal jemu a přísahami s obú stranú to zatvrdil, a tak rukojmě kázal dáti sobě a v Čechách chtěl držeti až do toho dne dosti učinění. A to tak zjednav, slovutné kníže zdráv a vesele domuov se vrátil. Tuto jsú knížata v tom boji byla s Přemyslem: najprvé Filip, salcpurský arcibiskup, Jan pražský a olomútský Brum biskupové, Oldřich, vejvoda korytanský, a Ota, bramburský markrabě, Sasicuov mnoho, Jindřich slezský, Vladislav, opavský vejvoda, i mnoho jiných knížat, hrabí i pánuov.
List, kterýž píše král Otakar k papeži, který jest jměl s uherským králem a s pohany a že jest byl boj získal etc.
Otci svatému v Hospodinu, z Boží milosti papeži vší církve svaté, Otakarus, král český. Zavěrné když ovce od chvátavých vlkuov proštěny bývají, pastýř milostivý toho utěšení má, vesel se také jako dobrotivý otec, když synové ve zdraví sú. Těžký boj jsme měli s Bélú, uherským králem, a s syny jeho a s jinými Rusy a s Tatery, těmi pohany, kteříž na pomoc byli přijeli jemu, a s Boleslavem královským a s Luckem mladým, lučacenskými vejvodami a s jiným bezčíslným množstvím nevěrných a nekřesťanskými lidmi, Turkuov, Uhruov a rozličných pohanuov, Siculuov, těch jistých Vlachuo, Beriminuov a Izmaheluov, jenž pohané jsú svými jmény, těchto také rozdvojencuo, totiž Řekuov, Bulharuov, Kasicuov a bosněnských kacířuov. A jak s pomocí Boží vítězstvie s obú stranú pokojem to zjednáno, protož vaši svátost vedlé pravdy tiemto listem umyslil jsem rozlíčiti, když k Moravě té vodě na jedno miesto od Hemburka od toho města za dvě míle vzdáli přijeli jsme, kterýž uherské a rakúské meze dělí. S druhé strany nepřátelé proti nám stany rozbili přijevše, na břehu stáli, že jediné voda nás dělila. To když tak bylo, o pokoji mnohokrát hledáno, jest sic i onak, ale den ode dne úmysly své vždycky měniechu. A tak se zatvrdili byli jako někdy srdce onoho faraona, protož ižádné město ku pokoji nebylo. Potom pak dali jsme jim na vuoli, aby nebo oni nám postúpili, abychom s nimi mohli se sníti, nebo my jim. Ale však oni zvolili, abychom my jim postúpili a miesto jeti dali. Aby to bez překážky mělo býti, příměří jsú učinili a přísahami zatvrdili. S tiem celý den na svatú Markétu posly své ctné o tom posílali [k]text doplněný editorem zatvrzení. Ale že oni sliby a přísahy obvykli jsú zrušovati, nalezše brody sobě příhodné, a tajně v noci na naši stranu s svým vojskem přijeli
