doluov, a obořivše se na hrad bramburský, kvapně a mocně sú ho dobyli.
O smrti Břetislavově
Téhož léta přihodilo se jest, že Božej a Mutina, páni vršovského lstivého pokolení, knížat svých vrahové, mysléce, kterak by se mohli pomstiti pro vyhnánie své i také pro zbožie jim od Břetislava odjaté, a chtiece nerci knieže, ale by to možné bylo, i vešken rod knížetcí zahubiti. I měl jest tehdáž Břetislav lovce jednoho u sebe jménem Lorka Němce, na nějž laskav byl a nad jiné jemu věřil i také jej obohatil. Toho Vršovicové svrchupsaní okojivše, mnohými dary a sliby namluvili sú, aby knieže Břetislava zabil. Kdež pak on postavil je na tom a slíbil, že to chce učiniti. I stalo se jest, že doneseno bylo k Břetislavovi toto skrze vězně jeho k výstraze, aby se na péči měl, že Lorek, lovec jeho, má ho konečně zabiti. Břetislav, slyše toto, nechtěl milost k němu, maje toho o něm věřiti, než povolav ho, ptal se na něm, vie li co o tom, aby mu k vieře pověděl. On, stoje před knížetem, tu řeč na jiného lovce svedl jménem Pukatu pravě, že by on o tom věděti měl. Kníže poslav po toho Pukatu, domlúval příkře k němu a pravě, že se jest doptal toho, kterak by, jsa najat, měl knieže zabiti, a tak jemu jiným hroze mučením a smrtí, rozehnal jest od sebe všecky lovce, maje je v podezření, kromě samého Lorka při sobě nechal, neb tehdy u Stebna na lovu byl. A když měl rovně k večeři za stól siesti, toť na jeho neštěstí jelen trudný právě ustav, přiběže na oko k nim. Knieže hned nechav jiedla, první doskočiv, koně po jelenu se odda, za nímž Lorek hned v patách běže, žádného za sebú neviděv, střelu do knížete vstřelil a smrtedlně jej ranil a s tím preč odtud běžal. Jiní pak dvořané s zadu běžiece, nesezřeli sú toho, ale doběhše knížete a uzřevše jej raněného, žalostí sú skřikli a hned se v honěnie toho jistého Lorka vydali. Kteréhožto honiece, náhodou sú jej našli, an utíkaje upadl i s koněm do nějaké jámy a málo hlavy neslomil, i vytáhše jej ještě za živa, smrt jemu hodnú učinili sú. Břetislav pak jsa obtiežen bolestí od té rány, zpuosobiv duši svú i o královských a zemských věcech pořiezenie učiniv, třetí den jest umřel. A v Pražském kostele slavně jest pochován.
O Bořivojovi, bratru Břetislavovu, kniežeti země české, jenž jest byl druhorozený syn krále Vratislava a o jeho příbězích
Bořivoj, zvěděv bratra svého Břetislava smrt, s ponuknutím a prosbú českých zemanuov z Moravy do Čech přibral se jest a potom od biskupa pražského i ode všech hrabí ten den na hod Božieho narozenie poctivě jest přijat a na stolici bratra svého posazen. Léta etc. tisícstého a prvnieho tento jistý Bořivoj synuom Konrátovým