že toho jistého muže téměř královú v ruku nožem ranil. Pro něžto otec jeho velmi rozhněvavše, když jieti jeho nemohl, ale z země jej vypudil až právě do Uher. Oba bratry Svatopluk i Fridrich dvě sestře jmějíchu, krále uherského dcery. Tento Svatopluk, vrátiv k otcově milosti, i zdvihl se do německých zemí a tam jest umřel.
Léta Božieho M. C. LXXI. Tomáš, kartuzienský arcibiskup, jest umučen, jehožto divové všemu světu oznámeni jsú.
Král synu svému královstvie vzdal a léta Božieho M. CLXXIII. král Vladislav stár a hruob jsa, že již jízdám a zpravování obecního dobrého stačiti nemuože. Toho času tak radu nalezl, vymyslil sobě, jenž se jemu zdála dobrá, ale potom jest byla příčina všeho úsilé a práce, neb Fridricha, syna svého, slavně jest pánem miesto sebe učinil, jediné Budešína a některé k tomu zboží k své potřebě sobě ostaviv. I udělal sobě komňatu na Strahově tu, ješto nyní opatova jizdba jest, chtě tu bydleti a do skonání života svého býti v pokoji. Ale kterakžkoli tento Fridrich císařuov byl rodič velmi malý a v mnohých bojích velmi poznalý, však kterakžkoli bez viny přihodilo se v krátkém času, mnozí páni čeští obrátili jsou se od něho, hledajíce té příčiny, kterak by jeho zabiti mohli a jiného za pána sobě mieti, kterakžkolivěk dlúho se tajilo. Byl jest Oldřich, syn starého Vladislava, jakožto běhún k císaři utekl s svými i měl mnoho v Čechách některých, ješto jemu příli tajně. Takž pak z milosti císařovy počel za některé částky v zemi prositi a bratru svému, jenž u vězenie třinádcte let, zproštěnu toho vězení býti. S tím také ten Oldřich mdlobu Vladislavovu zvěděv, že syna svého po sobě na stolici ostavil, k panování jal se lákati, kterak by k zemi přišel. I prosil císaře, aby se již nad ním smiloval v tento čas a aby bratra jeho z vězení propustil, jemužto císař takúto odpověd dal: „Dokud Vladislav zemi mohl zpravovati, nechtěli jsme tebe pro jeho vieru a divné přátelství uslyšeti. Ale když již mdlobú jsa nadtrápen, bez vaší rady synu svému panovánie stúpil, zachováním vaší věci pohledáme té cesty. Jenžto by se tvé žádosti dosti stalo.“
Císař, povolav k sobě knížete českého, oč s ním nakládal
Léta Božieho M. C. LXXIIII. císař, nesnaden jsa Vladislavovým, všem českým pánóm do Normberka dvuor volal i přikázal Vladislavovým a synu jeho, aby Soběslava svobodna z vězení učinili. Po tom poselství král i s synem smútil se i radili se s svými věrnými o to. I se jim zápodobné, aby Fridricha biskupa a hrabí vnutkal s některými jinými do Normberka, kterýž by je vymluvil, že býti tam nemohú. A císaři peníze dali, aby úmysl svuoj změnil. Báchu se poslové, ale nic neprospěchu, ani prosbú, ani penězi císař nerodi se obměkčiti, ale pilně stál, aby vždy byl z vězení puštěn. Král pak a synové jeho, nesmějíce se císařově vuoli protiviti, učinili jsou, co on kázal, a jeho vypustili. A do Prahy kázal přinésti, jehožto příští Fridrich čekáše potkání, a tak mnozí jeho přijeli na tom potkání. Najprvé bosýma nohama svatých navštívil a jim děkoval, potom od krále a od Fridricha políbením pokojným přijat byl, brav se tam a s tiem, doveden jsa do hospody, tu odpočíval. Ale zatím tato novina ohlásila se, že by jemu Fridrich chtěl zítra oči vylúpiti. Takž on v noci zdvihl se s svými i bral se k císařovu dvoru, a Fridrich
