Téhož léta Metylda, mátě dvú bratřencuov, Jana a Otu, markrabí moravských, umřela jest a v Levíně klášteře pochována poctivě, jakož na to sluší.
O mniších rvačkách
Papež Alexander léta Božího M. CCLVI. jeden nový zákon, ješto slove od utrpení mučedlníkuov, stvrdil jest, jehožto hlava v Praze u svatého Kříže jest a slovú rvačky.
Poselství k králi českému od konferštuov, aby chtěl li by býti králem římským, a on nechtěl
Když se Přemysl z Prus vrátil a chvíli v Rakúsích pobyl léta Božího MCCLVII. Zatím pak Konrád, arcibiskup kolínský, přijel byl k králi, některé věci s ním o císařství rozmlúvaje velmi pilně, od něhožto ctně jsa uctěn, domuov se vrátil. Mezi tím král bez rady starších pánuov, některé mládence nesmyslné pojev s sebú, vtrhl jest do Bavor. A když právě do Lancuta všecko byl poplenil až hubil, chtě se již pak vrátiti, přes jeden most dřevěný z sprostného dřívie učiněný na jinú stranu když jel s svými, most se jest ihned zlámal a mnoho se jich ztopilo. Když pak ještě s oné strany s vozy a s stany ostali byli, jedni raněni, druzí zjímáni a třetí pak zbiti jsú a Přemysl s nemnohem některými utekl. A druzí sem i tam rozprchli se byli a jedni se do Meldorša zdvihli, kteréžto jest bavorský vejvoda oblehl, nikam jim nedada, jedno tak, že je chce svobodny učiniti, až mezi nimi a Přemyslem smlúva dobrotivá stala by se, kterážto stala se jest, a oni jsú svobodni byli.
O smrti biskupa pražského Mikuláše
Mikuláš, pražský biskup, umřel léta Božieho MCCLVIII. měsíce února, na jehožto miesto Jan školastik, biskup pražský XXIIII., vstúpil jest. Téhož léta Jan a Ota, markrabě bramburské, země své mezi se jsou rozdělili před Jindřichem, biskupem kubienským zákona svatého Dominika, a před jinými duchovními pod tú smlúvú, který by diel horší byl, jakž jest ustaveno. Ale že Jan sty rytieři viece mieváše nežli Ota, hrad se dědinami Libušany dějí, s tiem hradem řečeným Delvensleven s hrabstvím, ješto jsú kúpili od Hilberta Stadenského, jest k tomu přičiněno, aby toho byl diel srovnaný právě a upřímně.
O boji knížete Přemysla s králem uherským, o rozličných jich příbězích a o příměřích
Kníže Přemysl český, markrabě moravský a vejvoda rakúský, s vojskem všech zemí i vlastí i krajin i s pomocí přátel svých králi uherskému jel vstřiec, kterýž již diel Štýrska byl sobě osobil i všecko osobiti chtěl léta Božího M. CCLX. Neb ten jistý král s synem svým Štefanem a s rozličnými lidmi rozličných vlastí, s násilníky křesťanstva, kteřížto Čechy, Moravu i Rakúsy násilím zkaziti chtiechu, a tak pak bez strachu podlé též vody, jiežto Morava říkají, na krásných rolích a v rovinách toho měsíce června potkal je. A tu podlé vody s svými se zřiedil a uherský král s druhé strany. A když již tak s obú stranú vojska stály, příměří do svatého Jana uloženo. To když tak bylo v tom příměří, Přemysl po zástupích své vojsko rozdělil byl, ale však potom u toho města Lávy sebralo se bylo jeho přikázaním. Štefan, mladší král uherský, s svými lepšími Uhřaty a s Turky skrze špehéře některak vlúdil se jest v ty krajiny i hledal té chvíle, kterak by vojsko Přemyslovo, kteréž rozsazeno bylo, na ruozno rozprášiti a zamútiti mohl. Tak pak tiem poslal špehéře i zvěděv, že Jindřich, vejvoda slezský, s Vladislavem opavským a s biskupem olomútským na jedněch lúkách podlé pohořie stany své rozbili byli, s tím již tak zjednáním, když oni ubezpečili byli, na ně udeřiti myslili a k tomu se již vším činem spuosobili. Přihodilo se tak, že vuodce jich zablúdil, nebo ne k Pořelci, ale k Lávě jsú přijeli, tu, kdež markrabě
