Kostel pražský, chtěje místo dvou prvních malých jeden ustavěti. Ale v tom z dopuštění Božieho roznemohl se jest a umřel, jenž byl muž nábožný a soudce spravedlivý i laskavý dobrodince a ochránce všech chudých lidí, vdov i sirotkuov. A pochován jest slavně v Kostele pražském podlé předkóv svých toho měsíce února léta VI. svého knížetství.
O Vratislavovi, knížeti českém
Téhož léta po smrti Spytihněva bratr jeho Vratislav přijal jest knížetstvie české. Toho času veliký hlad byl v zemi české tak, že téměř třetina lidu hladem zemřelo. Jsa vejvodú již Vratislav brzo jel do Moravy a rozdělil jest také zemi moravskú bratřím svým. Tu stranu k Rakúsóm, kterúž sám prvé držal, jenž byla zvěři i ryb hojná, Otovi, bratru svému, otdal jest, ale Konrátovi postúpil druhé strany k západu slunce, jenž leží v rovinách a velmi úrodná k obilí jest. Jaromír pak, třetie bratr jeho, jejž byl otec na učenie dal, zvěděv o smrti Spytihněvově, přišel jest k Vratislavovi, diel také v zboží chtě mieti, jehožto on ochotně a míle přijal. A ač na něm porozuměl, že se viece k světským věcem nežli k duchovním táhne, však i hrózú i lahodnými řečmi od úmysla jeho, jakž mohl, jej odvodil, slibuje jemu, že mu po smrti Severově biskupstvie pražské chce dáti. A tak jej namluvil, že on potom, když biskup jiné žáky o suchých dnech postních světil, také jest jako nechtě troje svěcenie přijal. Potom když biskup mši slúžil, on tu před bratrem i přede všemi čtenie zpieval. Po malém opět času Jaromír, zuoškliviv sobě kněžstvie, šel jest do Polsky, a dav se v svět, rytieřských skutkuo následoval.
Mezi tím přihodilo se jest, že ten Mstislav, hrabě bílinský, o němž napřed zmienka, kterýž někdy k rozkázaní Spytihněva manželku Vratislavovu u vězení svém ukrutně choval, pro kterúžto věc Vratislav na něj voko nesl, ale on již byl to s mysli spustil, aniž se nadál, aby mu knieže zpomínati měl. I takž úfaje své múdrosti a vzáctnosti, všel jest na dvuor knížetcí směle a prosil knížete velmi pilně, aby na kostelním svěcení ráčil u něho hostem býti, neb byl v svém městě Bílině kostel nový udělal na čest Bohu a svatému Petru. Kníže prosbě jeho povolil a přijeti slíbil, řka takto: „Chciť u tebe býti, a coť bude spravedlivého, to učiniti.“ Této odpovědi nic nešetřiv Mstislav ani jí co pováživ, vesele jest zase domuov odjel a potřebu plnú ve všem připraviti hostem rozkázal. Potom pak vejvoda i biskup na určený den přijeli sú do Bíliny k němu, a když byl kostel
