velmi utěšené miesto na moravských a na rakúských mezech, jemuž Hec říkají. Nepřijel li by ihned po svaté Kateřině, aby měl od něho takovýto hanfrešt vzieti: „Já Václav, král český, vyznávám tiemto listem, že nejsem dobře přešlý a jsem syn kurvy obecné. A to vysvědčil jsem a vysvědčuji i chci vysvědčovati, dokudž sem živ, aby mi kdy já toho ani náměstkové moji nezapírali etc.“ Fridrich pak, vejvoda rakúský, přede všemi pány země své i před jinými many země své, sluhami pod svú pečetí takový list jest vydal na se: „Známo buď všem nynějším i budúcím, že ač já, vejvoda rakúský Fridrich, v to miesto v den určený nepřijedu, ale tobě, králi, dříve řečený hamfrešt na věčnú mú i mých náměstkuov hanbu a na přísloví mého všeho vejvodství i na věčnú úkoru vezmu etc.“ Král český, přijev na určené miesto, čekal vejvody den i druhý, kterýžto ani jsám, ani skrze poručníka svého hodného nepostavil se. Ale zdaleka opatřiv vojsko, vejvoda preč jest utekl. A ten hamfrešt, kterýž přisáhl byl vzieti, i nevzal jest od krále, ale s tím mlče, s svými pány hanbu tu umlčečky měl jest sobě. Nebo jakž najspíše moha, k Dunaji jest táhl a král po něm chutně s svými, jeho honíše. Protož král, téměř všecky Rakúsy jest zhubil a zkaziv, s svítězstvím se domuov vrátil sčastně. Toho léta Ota třetí, markrabě bramburský, bratr Januov, těm mnichóm predikátorům, kteréž srdečně miloval, u Šturšperku založil klášter. Ten jistý Ota Blaženu neb Beatricem, dceru krále českého, pojal sobě za ženu i měl s ní Jana, řečeného z Prahy, Otu, řečeného Dlúhý, Albrechta a Otíka, Kunhutu a Metyldu. Ten jistý byl jest člověk velmi nábožný, bděním a modlitbami a posty své tělo trapě, a na každý pátek nehty neb jehlami až do krve své tělo zdíral na pamět umučení Božího. Jan pak, bratr jeho, pojal Žofii, dceru Voldmarovu, krále dáckého i měl s ní pět synuov, jednoho Jana, jenž kterakkoli měl dceru kaštelského sobě oddanú, však za zdraví pojal Hedviku, dceru Mikulášovu. Měl jest také Otu, jenž v Starftodu v hlavu šípem zastřelen a tak jej celý rok v hlavě nosil, a proto byl nazván Markrabě s šípem až do smrti. Ten jistý pojal sobě ženu jménem, dceru Janovu, hrabě z Olštice, měl jest třetího syna Konráda, jenž jest pojal sobě ženu Konstanci, dceru Přemyslovu vejvody, s velikú ctí té krajiny podlé markuov. Měl jest také syna řečeného Etikus, kterýžto v Majtburce, v Kolíně a v Vykherštejně byl kanovníkem a potom biskupem majtburským. Měl také dceru Helenu, kterúž jest pojal markrabě Bedřich.
Inocencius papež léta Božího M. CC. XLV., když v Ludkuně koncilium, to jest měl sněm obecný, Fridricha císaře konečným soudem doluov zsadil jest a jej od obce křesťanské odlúčil. Tehdy Jindřich, lankrabě z Turingie, králem římským jest volen. Tu také Konrád s olomúckého biskupství jest usazen, kterýž krále Václavovú mocí je držel, na jehožto místo zjednáním a dáním papežovým kněz Berún jest vstoupil.
Když Fridrich, vejvoda rakúský, svuoj život jest dokonal léta Páně M. CCXLVI., dcera staršího bratra Jindřicha, někdejšího vejvody, za králova syna jest byla dána, kterýž po ní na vejvodství vstúpil. Toho také léta Mezek, vejvoda polský, umřel, na jehožto miesto skrze volení všech stavuov Vladislav, syn králuov, opět jest vstúpil k vládaní Polsky. Toho také léta, když Konrád nechtěl s olomútského biskupství sstúpiti, všecka Morava bez Boží služby byla jest skrze to.
Léta Páně M. CCXLVII Vladislav, syn krále Václavuov, toho měsiece ledna umřel, vejvoda rakúský a polský. Na jehožto miesto druhý syn krále Václavuov Přemysl jest vstúpil na oboje vejvodství. Toho léta Jindřich volenec umřel, na jehožto miesto Vilém z Holandře vstúpil. Toho léta měsíce listopada
