rozbil strany své podlé Lomnice. Tehdy zatím Soběslav ty jisté lidi, ješto stráži držiechu nad Fridrichovým vojskem, zjímal jest. Tak pak zjímav je, velikú rychlostí obořichu se na strany. A tu mnoho jich zbiv, jiných popudil a naruozno rozplašil tak, že dva v hromadě neostala. Fridrich pryč utíkaje, chtě se skrýti, přibral se jest do Prčice a nalezl tu Konráda, vejvodu znojemského, s jeho lidmi, s nimižto zaslíbil sobě nedávno. I zdvihl se k Praze. Tehdy ihned, když to Soběslav zvěděv, podlé Prahy na tom miestě, jemuž Bojiště říkají, s svým vojskem mocně jeho potkal. A když boj počechu mezi sebú, Soběslav svými na běh se oddal, jehožto Fridrich až právě do prostředku nepřátelsky jest honil. Alžběta, žena Fridrichova, tento byla učinila slib: Dal li by Buoh vítězství, na čest svatému Janu Evangelistu na tom místě, udělavši kostel, aby křížovníky s bielým křížem tu postavila, jenžto potom svými časy na Malú Stranu k svaté Královně, jenž slove In pede pontiscizojazyčný text jsú převedeni.
Toho léta a toho měsíce února Fridrich, pražský biskup, umřel jest.
Po letech MCLXXX. Soběslav v tom túlaní umřel jest ledna měsíce, jehožto tělo do Prahy přineseno a na Vyšehradě pochováno.
Po něm pak kněz Valentin příjmím Veliš, nevelmi umělý, biskupem volen jest k libosti kněžně, jenž tehdy víc panováše nežli muž její. Ten jedno dvě létě živ byl a nic po sobě duostojného ku paměti neostavil jest.
O jednom vidění, kteréž viděl Ota, markrabě bramburský, i udělal tu klášter jménem Bramburk
Téhož léta první Ota, syn Albrechtuov, kterýž vstúpil na panovánie v Bramburcích, jakožto kronika bramburská svědčí, na to miesto, kdež jest nynie klášter lenčennenský šerého zákona, když po trudu lovovém tak jako v poledni to jisté kníže usnul jest a rytířstvo honili, v tom jistém spaní viděl jest jednu laní, ana jemu za obyčej překáží, aby nespal. Jenž ihned tak, jakž se jemu zdálo, zastřelil ji. Potom z toho jistého snu procitnuv, rozprávěl rytieřstvu svému. K němužto jeden z nich otpověděl: „Miesto to jest hodné kláštera.“ Někteří pak řekli, že hradu k bojování proti Slovákóm i pohanuom i jiným nevěrným lidem a Božím nepřátelóm. „Ovšem hrad postavím takový na tom místě, z něhožto skrze bojování duchovních lidí diáblové ti nepřátelové škaredí puzeni budú. A já dne súdného, dá li Buoh, se na něm čekati budu.“ A tak pak s tím ihned poslav k opatovi do Zdenybella, prosil jeho, aby jemu z svého kláštera mnichy poslal na to miesto, kterýžto velikým zbožím nadal a vzděl jemu Lenín, jenžto to slovanskú řečí toliko jest řečeno jako laní, kterúž ve sně viděl.
Léta Božieho MCLXXXI. byl v Moravě jeden hrabě jménem Vilém, čeledín Konraduov, jenž v plenění a v hubení Rakúsích s Konrádem kostely pálili a jim veliké násilé činili. Ten jistý těmi i jinými hřiechy rozželev se, i zdvihl se do Říma i spovídal se otci svatému, jenžto přikázal jemu, aby za své hříchy klášter udělal a duchovní lidi, zákonníci v něm posadil, kteří by Bohu ustavně slúžili. A on to učinil a ustavil klášter v Kúnicích a jeptišky v něm ustavil zákona premonstrátenského.
Valentin, biskup pražský, umřel jest léta Páně MCLXXXII., na jehožto miesto probošt vyšehradský jest
