před jedovatú šelmú tak před tiem utíkám, jsa mrtev světu. A také já nejsem dostatečen tak velikého břemene snésti, radějie já mezi mnichy život chudý vésti i umřieti chci.“ Tu řeč když od něho svatý Vojtěch vyslyšal, pln jsa ducha prorockého, poznal, že mluvenie Strachkvasovo s úmyslem a žádostí jeho se nesrovnává, i řekl mu: „Synáčku, věz to jistě, že nynie s svým dobrým moha, i nechceš biskupství přijieti, potom s svým zlým budeš to chtieti učiniti.“ A tak svatý Vojtěch vida, že nic prospěti tomu lidu nemuože ani ho z těch pohanských obyčejóv vyvésti, opustiv své biskupstvie, šel jest do Říma, a tam jsa, s bratrem svým svatého života Gaudenciem v klášteře svatého Alexia tak dlúho se tajil, až zvěděv o něm papež, rozkázaním svým přinutil jej do Čech zase jíti a ovce své navštieviti. On vrátiv se na své místo do Prahy a pobyv tu drahný čas, nižádného užitku v tom lidu zatvrdilém učiniti nemohl, ale nevděčný a nenávistný jim byl. I protož obrátiv se od nich, do Uher jest odšel, kdežto Štěpána, krále uherského, k vieře křesťanské přivedl i pokřtil, kteréhožto krále mezi svatými počítají. Potom odtud do Polsky přišed, Gaudencia, bratra svého, v kostele gnízněnském biskupem, aby čtenie Kristovo kázal, ustanovil. Odtud bral se jest k Prušanóm. Mezi nimi, když vieru Kristovu ohlašoval, mečem raněn jest a tu mučedlnictvem život svuoj dokonal. Tehdy potom Strachkvas výš jmenovaný, jsa přelstěn, lakomstvím a nad řečí svú se zapomněv, kterúž prvé před mužem svatým vysoce mluvil, biskupství pražského jest požádal, aniž oslyšán byl, bratra a knieže na ruku maje. Ale když u mohutského arcibiskupa již byl, k němu jsa pro posvěcení odeslán, úmysl maje ne čtení Kristovo kázati, ale rozkoš a lakomství vésti, toto se mu přihodilo, že když mezi dvěma biskupy na zemi rozprostřev se, ležal, jakož obyčej při jich svěcení, ihned z dopuštění Božieho pro jeho zlý úmysl, a aby nemordoval duší lidských, poněvadž dveřmi v to nešel, diábel do něho vstúpil a tak jím tu přede všemi velmi dlúho lomcoval, až z něho duši vypudil. Oh, by se to často takovým přiházelo, neměli bychom tak mnoho falešných a slepých vuodčí. V ty časy Tekdákovy, rodem Němci, Kostel pražský byl od císaře k správě poručen, knieže pak Boleslav, šlechetných mravóv jsa, snažně Bohu slúžil, i protož dobře se jest mu vedlo a štěstí Buoh jemu dával v zemi i proti nepřátelóm jeho, neb Poláky on najprv porazil i dobyl vší jich země až právě do Krakova a osadil město Krakov i jiné hrady a tvrze svými Čechy a k zprávě jim poručil.
Léta od narození Božieho devietistého a sedmdesátého až do léta devadesátého pátého, co se jest v zemi české skrze tohoto milostného Boleslava dálo i skrze svatého Vojtěcha biskupa, nenie nic o tom v nižádné kronice položeno, jediné to, jakž již pověděno. A to snad těmi sešlo, kdož sú kroniky spisovali.
