potvrzujeme. Tento list tomu na svědomí davše, dán a psán tento list v Erfordí toho měsíce října.“
O tom, že králové čeští od staradávna ohlas také mají římského krále voliti a že to volení z práva k nim příleží, tento list zjevně ukazuje těmito slovy psaný
„Rudolfus, z Boží milosti král říský a vždycky přispospořitel. Všem říského císařství věrným, ktož tento list opatří, milost svú a všecko dobré dávám. Podlé úřadu našeho zprávně se mají zeptati, které právo u volenie římského krále na koho příslušalo by. Tehdy vzeptali sme se od šlechticuov, od pánuov, od knížat říských, že na výborného krále českého přísluší, a také z starého i nového svědecství došli jsme toho, že šenkství nám přísluší a na nižádného jiného dědicky. Ten jistý hlas volení a to právo šenkství zvěděli jsme, že jim dědicky přísluší i jich dědicóm i praděduom, ač také toho všeho chtíce je z budúcí nehody snad některé zbýti, potvrzujeme a potvrzeno tímto listem máme, tak aby v to právo ižádný jiný potom se nevpletl. Zda by co marné, protivné a nebo škřiklivé umění proti tomu vzpáčeno bylo, kteréž se nám nezdá, to z plnosti naší královú mocí doplňuje. Dán v Arfurtu jako na onom.“
Skuoro potom Jindřich, vejvoda slezský, bez plodu pacholčieho umřel jest i byla ta smlúva říského krále opět obnovena.
„Rudolfus, z Boží milosti jako prvé. Znamenavše věrné zaslúžení krále českého Václava i jeho předkuov duostojným jeho také darováním jeho jsme darovati umyslili. Protož kniežetství vratislavské a slezské, ješto Jindřich, někdajší vejvoda, od nás a od ciesaře měl manství, ta jistá všecka manství, ješto po jeho smrti ostala, kterážto k nám a k císařství příslušejí, se vším jich příslušenstvím i s jedním i s druhý právem, kterýmžkoli jménem jmenovati se mohú, králi českému dřieve řečenému i jeho budúcím od nás a od císařství, majíce držáno býti, jménem a obyčejem jmenovaným dáváme k držení tiemto listem. Datum jako i na dřevním etc. I konec, totiž tomu všemu na svědectvie.“
Ale kterakkolivěk tito listové vyšli byli, však tehdy král Václav toho času nebyl toho vejvodství v pravém držení. Toho léta král Václav opavské vejvodství, ješto otec jeho král Otakar učinil byl, i dal Mikulášovi, synu svému rodilému, v manství, jemuž jest odjal a vyhnal jej ven i měl je sobě. Toho času Krisma, králová a sandomirská vejvodina, dcera bulharského císaře, sestra Kunhuty, mateře krále Václavovy, kteréžto muž její kostel vejvoda ještě zaživa, protože plodu neměl, s povolením svých pánuov tě obě země po své smrti oddal jí a ji mocnú učinil. A ona pak králi Václavovi ty obě země dala jest i poslala k němu posly, aby se v ně uvázal, jenž pro jiné věci a pro pilné sám nemoha jeti, Tobiáše biskupa poslal a on se jménem královským uvázal. To když se tak stalo, přibrala jest ona do Prahy, a tak mnohé časy s králem bydlevši, umřela jest, u svatého Františka pochována podlé sestry své, královy mateře Kunhuty.
Rudolf římský umřel
Léta Božieho M. CCXCI. Rudolf říský starostí i nemocí byl nadtrápen, jehožto když král s svú zemí navštívil a s jeho dcerú v Erfordi, v Špýru umřel jest a tu mezi knížaty římskými pochován. Tobiáš, biskup pražský, od krále do Polsky byl poslán, aby pokoj zjednal.
