v zákon vejdu a Bohu mému slúžím, kterážto ráda chci učiniti. Nadto pak učiníš li co jiného na potupu mého rodu, věz to jistě, že tvuoj nepřítel jistý jsem.“ On ta slova uslyšev, nastojíše silně tomu, aby ona jeho chtění povolila. Tehdy to dievka uslyševši a na něm tomu porozuměvši, že on tomu tiskne, takto jest otpověděla: „Poněvadž tak špatnú učiniti chceš a mé pokolení předse tupiti vždy myslíš, věziž pak jistě, žeť vždy chci na to mysliti velmi snažně, abych tě z země vykydala a vypudila pryč.“ A když ona tu řeč domluvi, kázal jí jieti a u Praze poctivě držeti. To jisté jetí dievky nerozmyslné bylo jest největší příčina jeho z země ven vyhnání.
Kterak jest královna z vězení ušla
Protož léta Páně M. CCCVIII. tato dívka mladičká, ale múdrá, když za chvíli v tom vězení byla smutná a myslila snažně, kterak by svobodná býti mohla z toho vězení. Tak pak čas a místo uhledavši sobě, s jedním knězem starým kaplanem svého otce Berengariem poradivši se, ten skutek svého zproštění učinila i nalezla, aby v noci k jedné bráně, kterážto jakž ona spuosobila, jest měla býti otevřena, přišla tu, kdež probošt vyšehradský, bratr její rodilý, ale totiž ne téhož lože, jí samé druhé s koňmi velmi pilně čekal. A tak s tiem v tom v určený čas tato pana Elška s jednú dívkú a s tímto starým knězem šlechetným, strážcí svým, v noci z vězení zdvihše se, k bráně jsú přišli i nalezli ji otevřenú a koně skrze probošta připravené. Potom ihned vsedše na ty koně, úprkem do Limburka zdvihla se. A když v městě byla, svolala k sobě všecky měšťany, mluvila k nim těmito slovy múdře velmi řkúci: „Víte li vy to, že otec muoj, když živ byl, z tohoto městečka město hrazené jest učinil, a tak povýšil vás. Aj, toť sestry mé poctivě a duostojně jsú vdány a já ještě jedinká, ostavši sirotek, nechtěla sem tomu Jindřichovi přivoliti vejvodě, jenž jako pohyzditi chtě rodu mého, vdáti mne chtěl, a já nechtěla. A potom sem až do tohoto času u vězení byla a nemilostivě držána. A tak z toho vězení k vám sem utekla, vaší víře i vaší pomoci doufajíci.“ A tak všicku příhodu jim rozprávěla. To když měšťané uslyšeli, kterakžkoli lekli se a smutni byli pro ten jistý svár jich, však pro sirobu této dívky i pro jejího otce, kterýž jim mnoho dobrého učinil, v svú obranu míle ji přijali a slíbili ji ode vší núze obraniti a vší sílú po ní státi. To když dívka uslyševši, jim snažně poděkovala. Páni když zvěděli, že dívka utekla z vězení, k ní jsú se sjeli a o tom, kterak by Jindřicha toho vyhnali, radu vzali. S tím pak proti němu větší války pozdvihli nežli prvé, a tak se všech stran vší mocí překážeti jsú počeli. A v tom, veliké vojsko lidí shromáždivše, ku Praze jsú přitáhli a na toho Jindřicha, kterýž tehdáž byl v Praze, mocně jsou vtrhli. Potom stalo se tak to, že na Hradčanech před Hradem, kterýž ještě ani zdmi, ani příkopem obehnán byl, mezi pány a mezi lidmi toho Jindřicha boj byl veliký. Né, taká tísen byla mezi vojskem, že muoži s koňmi i s oděním do příkopu upadali u předmostí. Naposledy pak páni boj obdrželi a těchto mnoho zbitých a druhých zjímaných a třetí na hrad utekli k svému pánu, kterýž na věži seděl a na tuto zlú příhodu hleděl. Potom tato
