nade všecky zemany jiné povýšil. Tehdy takovú pýchú a takovú zpúrú byl se rozdal, že jiným zhřel a se vyvyšoval, ižádnému pravdy ani pokoje nechtě zjednati. Kteréhožto ta králová umřela jest a potom u Svatého Františka pochována. Tehdy pak ten jistý pán, nechtě jako u pohoršenějším stavu býti, lákal jest opět s královým rodem smiesti se, jakož se jest i stalo. Neb sestru uherského krále, stvrzenú jeptišku z zákona, jest pojal, s nížto syna měl, kteréhož když jest chtěl křtíti, pozval na ty hody pána svého, kníže české, i krále uherského. Zatím pak porozumělo jest toto kníže, že král uherský a vejvoda Vratislav o jeho smrt jsú se shlukli, tehdy jeho k sobě povolav, jal jeho a jednak dvě létě na Hradě pražském držal. A když nižádného znamení na něm pokorného neznamenal, kázal jeho vézti na Hlubokú, aby se jemu stalo to, jehož svým nerodenstvím a svými skutky zaslúžil byl. Tehdy tu hlava pod hradem prknem jemu doluov zstrčena byla, jenž odtavad do Višňového Broda byl vezen a v tom klášteře, jejž byl založil, pochován. Co když uslyšeli přátelé jeho, pryč ihned ode všeho rozprchli jsú se, jenž když se byli ti jistí Vítkovci rozprchli neb Rožmberci, pokoj v Čechách i v Moravě byl a pravda se lidem dala. Král pak uherský Božím spuosobením skuoro potom zabit jest a vejvoda Vratislav otráven ti tam.
Léta Božího M. CCLXXXV. svatotomští mniši s odpuštěním Tobiáše biskupa do Menšího Města pražského vrátili jsú etc.
Léta Božího M. CCLXXXVI Jitka, dcera Rudolfova říského, ješto Václavovi knížeti byla oddána, s mnoho lidmi tepruv do Prahy jest přinesena a poctivě od žákovstva i od jiných lidí jest přijata.
Léta Božího M. CCLXXXVII kníže Václav, veliké vojsko sebrav lidí, vtrhl jest do Moravy i zkazil, totiž tvrze zběhovské a pokoj dobrý zjednal.
Léta Božího M. CCLXXXVIII Václav kníže měl jest s svú ženú syna i přezděl jemu Otakar. Ale ihned v tom létě jest umřel.
Toho léta hradu Holštýna dobyl jest a získal jej, na němžto zběhové byli.
A toho léta onen Záviše křížovník Vítkovec jednu jeptišku stvrzenú byl jest pojal.
Kterak opolský své země podmanil pod korunu českou
Léta Božího M. CCLXXXIX. vejvoda opolský Kazimír knížeti Václavovi i jeho náměstkóm i koruně české své země jest poddal a dal, jakž listové na to daní svědčí tú řečí: „Velebnému a slavnému knížeti, pánu svému, králi Václavovi služba má věrná. Zajisté nynější i potomnie věci znamenav, jimžto král Otakar dobré paměti i předkové jeho otci mému nákladni jsú byli, kterýž jim slúžil, šlépěje otce svého chtě následovati i pokoj mně a mým poddaným zjednati i synóm mým budúcím, vejvodství mému i lidem mým. A chtě také od silníkuo obranu míti sobě i mým náměstkuom, jimižto častokrát súzeni jsme byli a nasilé, s rozmyslem i s radú i s povolením všech mých přátel šlechticóv i pánuov všecko vejvodství ani pro připuzení, ani také po strach, ale dobrovolně mé dobré i mých budúcích chtě rád viděti, jakž bych nejlépe mohl. Tvé, králi Václave, i tvých všech budúcích králuov moci českých i panství se poddávám i mé syny i náměstky mé všecky s mým vejvodstvím i hrady s městy ohrazenými i se vším jměním mým i jiných pánuov i mých všech lidí s jednostajným jich povolením, z nichžto
