Gebauer, Jan: Historická mluvnice jazyka českého, Díl IV, Skladba

Gebauer, Jan. Historická mluvnice jazyka českého, Díl IV, Skladba. Praha, 1929.
<<<<<404142434445464748>>>>>
Skrýt ediční aparát Skrýt obsah

[Generovaný obsah]

[44]číslo strany tisku2. Výška hlasu (t. j. výška jednotlivých slabik) jest v otázce jiná, než na př. ve větě oznamovací, a zvyšuje se tu hlas velmi rozmanitě. Na př. ve větě oznamovací „náš soused prodal pole“ má v posledním slově slabika prvá přízvuk a druhá hlas snížený, kleslý (naznačeno v písmě: pól e ); naproti tomu v otázce „náš soused prodal pole?“ (= otázka na jistotu členu „pole“) má slovo pole přízvuk týž, ale poslední jeho slabika vyslovuje se hlasem značně vyšším (naznačeno v písmě: pól e ). Srov. Hist Ml. I, 585).

Odpovědi dávají se:

1. K otázce věcné odpovídá se tím výrazem, který znamená věc tazateli neznámou. Na př. (při větě „náš soused prodal dům“)

otázka

kdo prodal dům?

odpověď

náš soused;

otázka

co učinil náš soused?

odpověd

prodal dům;

otázka

co prodal náš soused?

odpověď

dům;

otázka

co se stalo?

odpověď

náš soused prodal dům.

2. K otázce zjišťovací odpovídá se:

přisvědčivě (affirmativně) kladným slovesem věty tázací (otázka: „náš soused prodal dům?“ – odpověď: „prodal!“). – anebo příslovcem ano! nebo jiným výrazem přisvědčovacím (zajisté! ovšem! arci! tak jest! pravda! toť se ví! tot se rozumí! atp.);

záporně (negativně) záporným slovesem věty tázací („prodal..?“ – neprodal!) – anebo příslovcem ne! nebo jiným výrazem záporným (nikoliv! nikterak! ani řeči! Bůh uchovej! to, to! atp.).

Věta podmiňovací (a přácí).

Věta podmiňovací vyslovuje úsudek způsobem podmíněným. Na př.: přítel by mi poskytl pomoci.

Kv větám podmiňovacím patří také věta přácí; na př.: kéž by mi přítel poskytl pomoci!; kéž mi přítel poskytne pomoci!

Sloveso věty přácí je v kondicionále neb indikativě (se spojkou kéž), ve větách podmiňovacich jiných v kondicionále.

Ve větě přácí je hlas při spojce kéž vyšší a ke konci klesá

Věta rozkazovací.

Věta rozkazovací vyslovuje rozkaz nebo prosbu. Na př.: čtěte!; příteli, poskytni mi pomoci!; pane, vyslyš nás!

Sloveso věty rozkazovací je zpravidla v imperativě.

V řeči laskající (hypokoristické) a některých rčeních jiných býva místo věty rozkazovací věta s příčestím minulým činným; na př.: šel sem (m. pojď sem)!; vzal to ďas! Rozkaz vyjadřuje se tímto způsobem mírněji, než imperativem.

X
 
logo ÚJČ Copyright © 2006–2024, oddělení vývoje jazyka, Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Vyhledávací program © 2006–2024, Boris Lehečka; Grafický návrh © 2006–2024, Irena Fuková

Vokabulář byl spuštěn před 17 lety, 11 měsíci a 22 dny; verze dat: 1.1.25
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy Strategie AV21
Web je podpořen Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR, projektem č. LM2023062
(LINDAT/CLARIAH-CZ).